Že by se nám už stýskalo po cestování? Těžko říct, každopádně okolnosti tomu chtěly, že jsme přebookovali výlet a vyrazili o týden dříve směr jižní ostrov. V tu chvíli si člověk uvědomí, že je ten Zéland opravdu velký 😊 10 hodin jízdy autem jenom k trajektu. Ale víte, co je na tom nejhorší? Normálně člověk v autě spí, když je unavený. Tady je mu to líto, protože ty výhledy jsou opravdu dech beroucí a nechce o to za žádnou cenu přijít. Kamarádka mi napsala, „Člověče, ty jsi snad v ráji“. A já se sice smála, protože viděla jenom pár prvních fotek, ale asi měla pravdu. V zeleným ráji, který každých cca 100-150 km mění svou barvu i tvar a který nás zatím ne a ne omrzet. A tak jsme zvládli 10 hodin v autě a nalodili se na trajekt. Zatímco v přístavu není nic než toalety a káva, tak na trajektu najdete kino, skluzavky i mořskou panu, která maluje na obličej 😊 A tak se není do divit, že jsme vyrazili jako 4 lidé a odcházíme jako 2 lidé a 2 mořské víly a těšíme se na to, co nás na jihu čeká!

První noc na jihu jsme strávili na „Větrné hůrce“ a snídali v Komárově. Neboli – vítr foukal tak, že auto se hýbalo i s námi v autě a co se týče ranního přejezdu na snídani do Komárova – i Tom se vzdal dobrovolně kafe, takže si to umíte představit 😊. Prvním cílem byl Nelson national Park a lake Rotoiti. Přejezdy na jižní ostrově se oproti severnímu musí násobit 10ti, proto jsme se poučili, že je potřeba je malinko načasovat, abychom stihli vidět vše podstatné a zároveň nestrávili zbytečně moc času v autě. To jsme pochopili teda až po tom, co jsme do Nelsonu přejeli, pak se trochu museli vrátit do Abel Tasman National park😊 ale jak je známo, chybami se člověk učí. Procházka u jezera byla pohodová, něco přes dvě hodinky jsme obdivovali údolí mezi dvěma svahy, z nichž jeden byl sopečný a druhý zalesněný a chvílemi v mracích, chvílemi vykukoval. A tak jsme měli štěstí, že jsme došli suchou nohou a déšť si to načasoval až na nás přejezd dál.

Dalším cíl byl tedy přes Motueku do Marahau. Tam jsme zjistili co a jak, zvážili síly, spočítali příliv a odliv, přidali proměnou počasí a z toho nám vyšlo, že bude nejlepší strávit další den na pláži nedaleko odtud, přímo v národním parku. No když to jinak nejde, tak my se tedy obětujeme 😊 a holky byly tak nadšené, že nechtěly pláž ani opustit. Museli jsme slíbit, že až se další den vrátíme z tracku a pokud budou podmínky příznivé, tak se tu ještě stavíme. A tak jsme měli opět možnost se budit u sluncem zalité pláže, blbnout ve vodě – i když tedy je to spíš pro otužilejší povahy a nebo postavit hrady a nasbírat nespočet mušliček. A pak už hurá na kutě, abychom nezaspali vodní taxi, které máme na další ráno objednané a které nás doveze do Anchorage Bay,odkud vyrazíme pěšky zpět.

A opravdu, ranní vodní taxi jsme stihli s přehledem. Holky byly nadšené, jak rychle jede a jejich další neocenitelnou výhodou jsou nulové zácpy 😊 Náš řidič byl pozorný, a tak nezapomněl zastavit u ostrova, kde se vyhřívali tuleni a tak opět začala fáze waau, jeee a kochání. A ona vlastně téměř celých neskončila celých 13 km, než jsme se vrátili k autu. Loď nás totiž vyhodila na zastávce Anchorage, odkud lze pokračovat na obě strany. My jsme měli cíleně přistavené auto a tak jsme věděli, že máme celý den na to, kdyby cokoli nefungovalo. Ale ono to šlapalo jako po másle. S jednou zastávkou na Apple tree bay a koupáním Anežky, mušličkováním Terezky a relaxem nás dvou jsme si to došlapali kopečkama nahoru a dolů až zpět do Marahau. Opět jsme se tedy vrátili na místo činu, kde jsme byli s Tomem před deseti lety. Ano, jsme krásnější, moudřejší a máme vlastní auto a dvě děti. A možná i to přispělo k tomu, že letos jsme pochod nezakončili svalovou horečkou, ale zmrzlinou za odměnu. Samotné výhledy jsou krásné – mrkněte na fotky, ale ve spojení s úsměvy těch dvou, jsou nepopsatelné. A tak vzhůru ke slíbené pláži, kde si ještě ráno poblbneme a následně se přesuneme k další plánované atrakci na cestě – Pancake rocks – neboli palačinkový skalám.

Ráno jsme se opravdu jenom těžko loučili s pláží Kaiteriteri – náš plán vyjet dopoledne se trochu změnil po té, co se jsme se tentokrát šli všichni vykoupat, omýt, na hřiště apod. a než jsme se nadáli, byla jedna hodina 😊 Rozloučili jsme se s Abel Tasmanem a vyrazili jsme na západní pobřeží. Po cestě jsem ještě zvládli krátký track k pláži (Truman track), kde byly zatím největší vlny, co jsme potkali. Ale protože máme doma vodníka, nebyl problém, vytáhnout plavky a vzhůru k vodě. Poté jsme se dostali do zmíněných palačinkových skal – no nebudeme si nic nalhávat, trochu nás na palačinky navnadili na něco sladkého, ale výhled stál za to. A den přeci nekončí 😊 Byl sice večer, ale to tu začínají svítit zvláštní broučci, vyskytující se pouze na NZ na konkrétních místech – někdy v jeskyni, někdy v tajných uličkách. Jednu jeskyni jsme prozkoumali, ale tam ještě nebyla úplná tma, tak jsme si dojeli o kousek dál, do Hitikaki a wau, juuu, tohle musíš vidět apod. opět nebralo konce. Svítící broučci, kteří pokryjí stráň, jsou jako modré hvězdičky. Protože ale i hvězdy svítí v noci, pak už opravdu na kutě, abychom měli sílu na další dobrodružství.

Naše cesta po jižním ostrově totiž pokračuje. Ráno jsme se probrali a pokračovali v cestě přes snídani u hřiště, které pro naše horolezce znamenalo skoro posilovnu, vyfotili jsme se u velkého vánočního dárku, a pokračovali směrem k ledovcům v očekávání koulovačky a sněhuláka. No copak o to, k ledovci jsme se přiblížili jak to jde, ale jednak se za těch 10 let projevilo globální oteplování, a jednak pár hloupých lidí leze na ledovce na jaře, kdy všechny tají a pak se nevrátí domů…no zkrátka více faktorů chtělo tomu, že cesta, kterou jsme kdysi šli, je již zavřená a takto blízko k ledovci již nepouští a zákaz bedlivě střeží. Co si budeme povídat, ani ty překrásné výhledy tentokrát nemohly přebýt zklamání, že se k němu blíž nedostaneme. No ale tak co s tím, když nemůže hora k Mohammedovi, musí Mohammed k hoře, aneb nemáme rádi, když něco nejde 😊. A tak jiný track vedle, ke kterému jsme se vrátili – Douglas track nás zavedl k ledovcové řece a tak jsme mohli aspoň přičichnout k tomu, jak ledovec voní, ochutnat jak studí a co víc, postavit z vody a bláta kolem ledovcového sněhuláka 😊 Tak to všechno nakonec přeci jen dobře dopadlo a výprava zachráněna. Btw. ten ohromný proud řeky, jaký jsme překračovali na vysutém mostě a to je léto – opravdu jen ten, kdo nemá chuť žít dál, by tam chodil za rozvodnění. Nevěřím, že zahynuli náhodou. My jsme sice blázni dost, ale jsou věci, kdy to chce zapnout hlavu a tohle byla jedna z nich. Jenom je škoda, že kvůli masové sebevraždě už teď nemůže k ledovci dojít nikdo jiný…zkrátka trocha pokory a úctě k přírodě by měla být při cestování základ a tak doufáme, že jí alespoň my holkám předáme.

Abychom se ještě trochu prošli a neztratili fyzičku, vytváříme Moeraki beach walk na pláž, kterou za příznivých podmínek obývají i tučnáci. Našli jsme pastičky na vačice, našli jsme mega moc malých kousacích mušek, které si z Toma dělali jehelníček, naučili jsme se, jak se chovat, když tučňáka potkáme, ale finálně jsme z pláže utíkali tak rychle, jak to jen šlo, protože ty mušky štípaly tak zákeřně a bylo jich tam tolik, že 7 jednou ranou byl naprosto průměrný výkon. Mělo to ale i výhodu, bylo to poprvé, co jsme track dokončili v čase kratším, než psali na ukazatelích 😊 Večeře tady nepřipadala v úvahu, a tak jsme se přesunuli kousek dál do Hastu, dali si něco dobrého, obdivovali výhledy kolem a vyrazili průsmykem směrem na Wanaku. Protože jsme se kochali a kochali, rozhodli jsme se nejet déle než do tmy, aby nám další výhledy neunikly. Přespali jsme u Fantail Falls (pozn. Redakce Větrníkových vodopádů). Ráno pak bylo vtipné, parkoviště se už v osm zaplnilo, jako by na té řece měli být závody minimálně osmiveslic. Ale nebylo to tak.

Zjistili jsme ale, že tu jsou nejen vodopády, ale i nástup na track na Brewster Hut. Tento track je tři hoďky tam a tři zpět a zároveň naše plány byly malinko jiné, a tak jsme se rozhodli tento track nechat, až tu budeme příště. Postavili jsme si pagodu z kamenů, abychom se na toto místo zase vrátili, umyli si obličej v horské řece a vyrazili na snídani do města Wanaka. Tam jsme zvládli track na Mount Iron, kde bylo krásně vidět na všechny strany kolem celého údolí. Nešlo úplně o Iron Mana, ale je pravda, že když jde člověk skoro od nuly, každý metr je znát 😊 V podvečer jsme se přesunuli podél Otago trail track, který vede z Queenstownu až do Ranfurly – historického městečka. Nakvečerou by se dali říct až ghosttownu – městečka duchů. Kolem nikde nikdo, jenom staré železniční zastávky a curiosity shop, což naprosto odpovídalo náladě města. Pro představu severozápad, čas Vinetua, jeden lokál a koně a kolem holé pláně a mezi nimi, světe div se, dětské hřiště 😊 Tam jsme při večeři zažehnali jak “kečupovou, tak žvejkačkovou” pohromu a těšili se na oblast Dunedinu, který byl na programu další den.
Dunendin je město v Britském stylu, ani malé, ani velké, zkrátka moc příjemné a hodně město univerzitní, takže kdyby někdo chtěl na studia do zahraničí, rozhodně by se dalo doporučit.

Ráno jsme se vydali na Larnach castle, ale protože je to komerční projekt a vlastně jsme zjistili, že se k němu nedá ani dojít, pokud nebudeme chtít vjezd, prohlídku a výklad, rozhodli jsme se nakonec pro procházku s výhledem na celé město a hrad jsme vyměnili za katedrálu, která byla také po britském vzoru, s nádhernou novobarokní vitráží. Holky obdivovaly zahrady, my jsme vzpomínali, jak jsme tu byli před deseti lety a co si budeme povídat, zdaleka ne všechno jsme si vybavili. Následovala pidi zastávka v muzeu a pak už vzhůru do místních zoologických zahrad. Neboli dnes je na plánu exkurze z přírodopisu. Nejdříve poznávačka tuleňů – ty jsme potkali v Kaitiki, hned vedle majáku. Dokonce jsme u nich byli až tak blízko, že musím říct, že má větší zuby než velký pes 😊. Po nich následovali modří tučňáci – nejměnší na světě, kteří se na večer vrací z lovení ryb do svého útočiště. Kolonii, kterou jsme viděli my, má svůj “domov” v Oamaru. Byli super roztomilí, jak si tak ťapou nožičkama. Jenom se bojí světla, takže nejsou moc fotogeničtí. Zároveň tím, že se vrací se soumrakem, trochu zužuje čas, kdy se dají pozorovat a tak oni zalezli do svých domečků a my jsme udělali totéž, abychom načerpali síly na další den.

Pátek byl den odpočinkový. A mělo to vice důvodů. Jednak nás další den čekal výstup do nejvyšších nadmořských výšek, v jakých jsme tu zatím byli, jednak jsme chtěli navštívit nejkrásnější jezero na jižním ostrově – Lake Tekapo a jednak jsme po vice týdnu s dlouhými přejezdy si chtěli dát troch volno od řízení. A nebyla to vůbec špatná zastávka Voda průzračná – také trochu díky kamínkům, které jsme zde ve vodě poprvé vyměnili za písek na všech ostatních plážích a taky tu dle Anežky nejsou mořští tvorové😊. Sluníčko se na nás usmívalo, dokonce i vzkazy na dveřích toalet se usmívaly (The key to being happy is knowing you have the power to choose what to accept and what let to go😊 – Klíčem ke štěstí je vědět, že každý máme možnost si vybrat, čím se trápit a co nechat plavat 😊 a zmrzlinu tu měli dobrou 😊 Takže bylo jasné, čím se válecí odpoledne zakončí a pak už hurá do Mt. Cook Village, kde se ráno nahlásíme, aby věděli, kolik mají na cestách turistů, kdyby náhodou někteří potřebovali pomoc. Prozatimní plán je vyrazit z White Horse DOC do Mueller Hut a zpět, tak držte place, ať to nejsou naše poslední stránky v deníku 😊