My jsme to zvládli! Když na začátek prozradím, že nahoře jsem sice měla sluneční brýle, které měli fungovat na vítr, ale finálně přikrývaly slzy štěstí, myslím, že to mluví za vše.
Plány jsou od toho aby se měnily, a tak naše štěbetalky ne a ne usnout brzy, ale slibovaly, že jsou na další den naprosto připravené 😊 A co teprve ráno, když se sice vstalo včas, ale finálně každý měl nějakou věc na řešení a tak když to znásobíte čtyřmi, je z toho hodina zpoždění na startu, který zatím nemá přesně definovaný cíl 😊
Zeptali jsme se v informačním centru a bylo nám řečeno, že námi vybraná trasa je opravdu náročná a že pravděpodobně s dětmi ne. Dokonce kolegyně, které se vydávaly ve stejný čas mi popisovaly, jak je to nahoře strmé, až mě málem přemluvily. A prý vidina sněhu nulová, musí se ještě nad námi vybranou chatou aspoň půl hodiny nahoru. No vyhlídky nic moc, ale my máme nahoře babičku a poprosili jsme, ať na nás dává pozor a vyrazili s tím, že se maximálně vrátíme dříve. Na chatě spát totiž nešlo, protože nebylo již žádné místo. Což se později ukázalo jako vlastně taky výhoda, protože další den se zkazilo počasí a i ti, kteří původně plánovaly přespat, vyrazili až na výjimky také dolů ve stejný den, protože by to ten další den pravděpodobně nebylo možné.
A tak hurá na “výlet”. Start 9:30, 9 hodin return na Muiller Hut z White horse Hill u Mount Cook Village – 780 m.n.m. My víme, že na cca 4hodinovém výletě jsme byli v chůzi cca o hoďku později, tak uvidíme, jak to bude tentokrát. Cesta vedla přes Seals tarns – odkud byl pohled na zasněžené hory a jezero níže nepopsatelný. A upřímně, protože nás malinko nahlodali, jestli jsme nepřestřelili, byl to náš maskovaný cíl, kde by se dalo otočit. Za sebou 1.5 hoďky nahoru prudkým kopcem, 2000 schodů, já s Tomem nalomení a holky naprosto v pohodě a po pauze se sušenkou v plném nastoupení na skály. To odhodlání nás udolalo a vyrazili jsme tedy ještě nahoru.
Opět jsme plán změnili, že se tedy pokusíme vylézt ještě toto úbočí a uvidíme. Cestou holky přijímají gratulace od všech pocestných, já si popovídám s kolegou z EY Denmark a Tom i přes těžký batoh, ve kterém nese většinu výbavy, stále ještě “žije”, holky trvají na svém, musíme dojít. Vítr, který na otevřené planině fouká, by nám odfoukl i Terezku 😊, takže teď už se musíme opravdu chovat jak horolezci. Vždy ke skále, poslouchat pokyny a být připraveni na všechno. Terka se nesmí pustit ruky a Anežka hned po tom, co hodila “placáka” zjistila, že to opravdu není špatná strategie. A pak to přišlo.
Sníh! Sníh! Sníh! On tam byl. Všichni nás předvědčovali, že tam nebude. Ale ta holek radost, že tam došly a vidí ho a můžou si na něj sáhnout, nebrala konce. Dokonce pocestní přestali kroutit hlavou nad výkony, ale ptali se, proč jsou tak nadšené….jako bysme nebydleli v horách a sníh neměli každou zimu. Ale na druhou stranu, potkat sníh v létě, to se jim ještě nestalo. Dostat je pak těch 100 metrů do chaty (Muiller Hut – 1800 m.n.m.) bylo to nejnáročnější, protože sníh byl nade vše 😊 A pro mě s Tomem to, že jsme to zvládli všichni společně, bylo něco ohromného. My dva jsme tedy věděli, že cesta zpět se taky nedojde sama, ale když jsme zvládli i tu, byli jsme na ně i na sebe po myslím zaslouženě hrdí.
Holky jsme pochválily maximálně, ale nechtěli jsme z toho dělat atrakci. Přeci jenom bychom je na tenhle styl chtěli nalákat i do budoucna. Ale oba jsme věděli, že to, že to došly bez kňourání, bez hádek a v pohodě jsme těsně po šesté sešli zpět do kempu, odkud jsme ráno začínali, to byl opravdu výkon. Ideální čas to byl jednak proto, že jsme se drželi v časové rozpětí průvodců, ale i proto, že přesně v ten moment začalo pršet a nás už to nemuselo trápit. I když jsme i na tuhle variantu byli připravení. Večeře a holky v autě usnuly okamžitě, ale ten pocit, že jsme se vyhecovali a vyšli to všichni, ten byl neuvěřitelný. My jsme ještě dojeli do Christchurch a tam rozložili postel pro všechny, protože za tenhle výkon jsme si jí opravdu zasloužili 😊
Druhý den jsme se probudili a zatímco holky úplně v pohodě, my s Tomem jsme chodili trochu jako kačeři, ale znali jsme na to lék. Hanmer springs lázně. A tobogány, do kterých lezete a je v nich teplá voda, to rozhodně stojí za to. Byla to taková zasloužená odměna vlastně na závěr výletu za celé dva týdny a že se nám z těch lázní nechtělo, to si asi umíte přestavit. A jinak, mimo to, že se učíme jak do školy, občas se snažíme o angličtinu, tak v lázních jsme bodovali i v tělocviku. Terezka začala v bazénu poprvé plavat bez pomocí a Anežka vypilovala jak stojku tak kotoul vzad k dokonalosti. Jediný, kdo o holky měl strach byl plavčík, protože se mu zdálo, že moc dlouho plavou pod vodou bez dozoru a my s Tomem jsme na to moc v klidu 😊. No zkrátka tyhle lázně stáli opravdu za to a vůbec se nám nechtělo odcházet. I když kolem šesté začalo poprchávat, zima vám v termálech není a pod vodou taky ne. Jediný, komu byla zima, byl tatínek, protože se převlékl a snažil se dostat vodníky z vody😊
No ale všechno krásné musí někdy skončit, aby mohlo být něco krásnějšího, takže jsme úplně “vymokření” po sedmé vylezli z bazénu. I po tomto výkonu a vydatné svačině posádka zadní časti auta spala snad ještě dřív, než si lehla. My s Tomem jsme zakončili lázně drinkem a dezertem a symbolicky se tak rozloučili s jižním ostrovem, protože nás pomalu čekala cesta na sever. Byl to krásný pocit se sem vrátit po těch 10ti letech a moct to ukázat těm, kteří jsou pro nás ti nejdražší na světě!
No ale rozloučit se bylo potřeba i s naší oblíbenou pláží Kaiteriteri, takže poslední den jsme strávili tam. Trochu tomu nahrávalo taky to, že to bylo jedno z mála míst, kde ten den nemělo pršet, protože to je na druhé straně hor, ale co bychom pro ty naše miláčky neudělali. Přejeli jsme tedy tři hoďky navíc a opět to stálo za to. Za ty dva týdny, kdy jsme tu předtím byli poprvé, jsme nejenom už byli jako mazáci a přesně tušili, kde je pitná voda, kudy nejlépe do moře a kde přespat, ale hlavně, změnilo se postavení měsíce a tím příliv a odliv. A v téhle kombinaci příliv zalil vše, co se dalo, ale odliv vytvořil odpoledne neuvěřitelný tobogán, kterému se nedalo odolat. Ráno při přílivu naše mořská pana Anežka pod vodou taťkovi odplavala, že jsem ho poprvé viděla běžet v písku takhle rychle 😊, ale odpoledne už jsme na tobogánu jezdili všichni a vyblbli se jako bychom včera na tobogánech nebyli 😊 Ale je pravda, že tenhle byl přírodní…
Večer pak poslední sbohem pláži a vzhůru směrem na Haverlock, podívat se ráno na záliv a fjordy z vrchu a odpoledne už na trajekt zpět na sever. Opět jsme ujeli dešti a ráno snídali za sluníčka. Procházka po ránu na výhled na obě strany fjordu byla naprosto pohodová a holky tak měly šanci pochopit, co to vlastně fjord je. Terezka ještě v autě nechtěla spát, protože přeci jsou tu tak krásné výhledy 😊 Ale jakmile jsme se přiblížili k trajektu, už bylo očekávání jasné…mořská víla na palubě, tak hrr za ní…. Ale ono se ukázalo, že ne každý trajekt má mořskou vílu…tak co teď? Zachránil to kouzelník 😊 Tento trajekt totiž měl jiného speciálního pasažéra – kouzelník z Wellingtonu, který nás hodinu bavil svým přestavením a musím uznat že byl vážně super! Nakonec i holky souhlasily, že když teda není víla, tak i jeho berou a když na konci ještě rozdával balónky, tak bylo vše zapomenuto. Obrázky, které holky kreslily na trajektu do soutěže, jsme už tedy sice odevzdat nestihly, ale i tak jsme prohlásili výpravu na jižní ostrov za úspěšnou a vylodili se opět na severu.
Severní část je „mokřejší“ a tím pádem v této letní době zelenější. Všude kolem jsou ovečky na stráních a kopečky nejsou tak vysoké, ale více jakoby zaoblené, jako malované, takže opět začalo kochací okénko, což bylo na místě, protože nás čekala 10ti hodinová cesta do Whangarei (Jižní ostrov připomíná občas spíš Mordor a nebo Alpy, severní je klasický Hobitín a úplný sever severu je rovina, tak trochu jako Holandsko). Nakonec jsme se rozhodli udělat mezi výlet, nikam nespěcháme a zastavili jsme se v Tongariro National parku – sopečném pohoří. Tam se ještě během pobytu na NZ vrátíme, ale abysme se trochu protáhli, prošli jsme se dvě hoďky na dvoje vodopády a počasí nám přálo, takže duha jako malovaná. Holky si nad vodopády dělali cestičku tam a zpět z potůčků, které tam vedly a večer jsme strávili v „zeleninovém hřišti“, což je hřiště pro malé i velké, opět tím protéká řeka a vlastně si jen tak užívali času spolu.
Holky se do říčky nakonec potopily celé, bylo opravdu nádherně a my jsme se smáli tomu, že to je aktivita, kterou vlastně člověk může dělat kdekoli, nepotřebuje na to Nový Zéland, ale rozdíl tu jeden je. Tady jsme nejen fyzicky přítomní, ale taky mentálně a to se odráží v chování nás všech. Anežka se snaží být velká ségra, Terezka neskutečně vyrostla co se týče kreativních nápadů a schopnosti pomoct druhému, když se mu nedaří. A my s Tomem? Užíváme si a jsme hrdi na holky, jak jsou šikovné. A taky neskutečně děkujeme tam nahoru, že nám tohle všechno bylo umožněno a přemýšlíme nad tím, jak si ty principy vnitřní pohody zvnitřnit tak, aby byly už automaticky součástí naší domácnosti. Jak se postavit některým společenským stereotypům, ve kterých jsme doteď byli už také dost zajetí a přitom občas nestíhali to nejpodstatnější. Být tady a teď s těmi, se kterými být chceme a užívat si chvíle, ze kterých se dá načerpat všechno. Konec filosofického okénka 😊
Je třeba se přesunout ještě více na sever. Večer jsme tak přejeli Auckland, vyzvedli „nový starý“ stůl pro Sam, který si objednala, ale byl velmi těžký na převoz poštou a vzhůru do Whangarei, kde nás čeká posledních 10 dní předtím, než se přesuneme do města Tauranga, ležícího v oblastni Bay of Plenty.
„Welcome home“ od Steva, který byl jediný doma, když jsme přijeli, bylo opravdu milé a je pravda, že se tu jako doma cítíme a i teď na konci ledna se budeme těžko asi těžko loučit.
