Kia ora i Aoteroa (Pěkný den ze Zélandu)😊

Aktuálně se snažím vymyslet, jak popsat tento týden, aby to byl jeho věrohodný obrázek. Ale pokaždé napíšu řádek a zase ho smažu, než jsem si konečně uvědomila, že se vlastně se snažím elektronickou tužkou napsat něco, co se těžko vyjadřuje slovy, natož vůbec píše😊. Tak pokud budete mít po dočtení pocit, že je nám fajn, můžeme volně dýchat, smějeme se i uvnitř a nic nám nechybí, tak se nepletete.

Jsme tu teprve druhý týden a pořád si připadáme jak v Jiříkově vidění. Cestu sem Terezka hodnotila slovy: mami, podívej, ty kopečky jsou krásný. Vyfoť to. A od té doby pořád fotím a každý den objevujeme nové věci 😊 Jednak jsme se tím, že se Anežka zapojila mezi mezinárodní studenty stali dost slavní v naší „zélandské komunitě“– v naší škole jiní Češi nejsou 😊 Jednak international program je také zajímavý tím, že zapojuje nejen děti, ale i rodiče, takže jestli mi chyběl Erasmus, opět jsem se na něm všichni ocitli. Rozhodně nemusíme být smutní, že bychom neměli s Terkou co dělat, když je Anežka ve škole. Já si zároveň připomínám začátky kdysi v Kanadě. Které možná nebyly lehké z pohledu, že toho bylo hodně – od papírování až po nový svět, ale bylo to taky neuvěřitelně přínosné pro život. Takže kdyby nám to tady mělo dát jenom polovinu z toho, co tenkrát mě, už teď vím, že to bude neocenitelné. A tím nemyslím jenom instalaci překladače z korejštiny – protože těch je tu jako international nejvíc a tak je potřeba najít společnou řeč a někdy to kupodivu není ani angličtina. S jednou maminkou jsme se dokonce shodly na ruštině 😊 A tak jsem si přesně vybavila Donutila na kterém jsem vyrůstala – aneb Ptejte se mě na co chcete, já na co zvládnu, na to odpovím.

Kdo má děti, zná ten pocit, když mu poprvé nastoupí do školky a nechcete, aby mu někdo ubližoval. Chcete, aby bylo samostatné, ale zároveň byste ho pořád měli rádi u sebe a chcete mu to co nejvíce ulehčit. Anežka nastoupila do školky už dávno zpět, nástup do školy jsme také zvládli víc než rok na zad, ale nebudeme si nic nalhávat, kdo nás zná blíže, moc dobře ví, že všechny tyto změny pro nás nebyly procházka růžovou zahradou. A možná i proto, vlastně asi od odjezdu z Whangarei přemýšlím, co udělat teď jinak, abychom ten rozjezd co nejvíc zjednodušili. Upřímně, vůbec nejde o to, kolik se toho naučí, ale jestli má Anežka v něčem vyrůst, tak je to tohle.

Naučit se brát věci jak přicházejí – nelpět na tom, že vím všechno dopředu a tohle je ideální příležitost. Dokonce i po konzultaci s učitelkou se domlouváme, že pokud by jí to pomoct mělo, tak časem zavedeme, že budeme dopředu říkat, co se bude dít, ale uvidíme, až jak bude reagovat. Vlastně i mě pomohlo, jak jsou tu všichni otevření a tak v podstatě není problém se bavit o všem na rovinu. V Čechách se přizpůsobení změnám zatím nenaučila a pro život je to za mě podstatnější než matematika, takže to prostě zkusíme v neznámém prostředí s minimální znalostí jazyka.

A světe div se, po týdnu ve škole, Anežka píše anglicky, co se naučila. Čte první knížku a nutí nás, ať jí opravujeme výslovnost a já u toho málem brečím štěstím. Je nadšená z toho, že tam chodí a nejen, že nemá žádné noční děsy ani školkový kašel, ale už by ráda do školy chodila sama a jediné, co je potřeba změnit, jsou větší svačiny😊.

To dítě zkrátka dospívá, ale hlavně, přestává se bát otevírat novým věcem. Neuvěřitelné, co dokáže, když si něco vezme do hlavy. A když tohle jsme my schopní pozorovat už po týdnu tady ve škole, bojím se, že slečně, kterou si za půl roku přivezeme domů, budu moct pomalu začít vykat.. ale díky za to. Plus nás to taky nutí k zamyšlení, co se děje ve škole u nás tak jinak. Jestli jí limituje tlak na výkon, který zatím nevíme, kde pramení? Nebo je tu více svobody právě kvůli té jazykové bariéře? Nebo je to tu zkrátka denní chleba, netrápit se zbytečnostmi a ono to prostě funguje?

Zážitků je tu tolik, že nejdou ani popsat a to je to první týden. Od toho, že při fotbale nevíte, za jaký tým hrajete, protože jim nerozumíte, ale co už, branky jsou na obou stranách hřiště stejně velké a uniformu mají všichni taky stejnou 😊. Až po to, že se tu bere rugby opravdu vážně a proto naší studentku zapisujeme do rugbyového kroužku. Proč by ne, vždyť plavat umí a volejbal jí můžeme naučit my. (Pozn. Redakce – možnosti volejbal, vodní pólo a rughby).

Také tím, že je Anežka se ve škole „zajetá“, můžeme začít adaptační dny ve školce s Terezkou. O školku jsme dopředu nežádali, protože jsme Anežku neměli jistou, ale teď už není na co čekat. Terezka se chce vyrovnat ségře a taky si to zkusit sama. Máme cca 10 týdnů a tak buď teď, nebo nikdy 😊

Naprosto ideální by byla školka, která se školou přímo sousedí a děti na sebe i vidí. Proto obhlížíme s Terezkou terén. Sice to pro nás s Tomem znamená, že jeden si hraje na Erasmus a druhý dělá pomocnou sílu ve školce (dokud jí oficiálně nepřijmou, je potřeba, aby tam byl někdo s ní), ale i tak je to super možnost, dostat se mezi děti stejného věku. A jak říká Tom, úplně se nenudíme 😊 A když na konci týdne sekretářka přijde s tím, že nás na dopoledne přijmou, tak je opravdu krásné vidět, jak je Terezka nadšená, že bude moct chodit sama. Těžko říct, jestli si dokáže představit, co to znamená, ale to se nezjistí, dokud to příští týden neotestujeme. Každopádně jsme rádi, že se nám to za týden podařilo vyřešit a co bude dál, to se zkrátka uvidí 😊

Rodinný deníček máme za sebou, ale co výlety?
Tentokrát se tu slavil státní svátek – Waitangi Treaty day. Den, kdy se Maoři domluvili na pravidlech soužití na NZ s kolonisty. Pro nás to znamená pár Maorských slov navíc, plus volný den a tak vyrážíme na místní festival. Zkoušíme Maorské hudební nástroje, vyrábíme POI balls – jejich tradiční taneční propriety apod. Pohodový den, zakončený pláží a grilováním.

Další den to vypadalo dopoledne na první den pod mrakem a tak jsme po škole vyrazili na nejvyšší horu v okolí dosažitelnou pěšmo – od moře 277 m.n.m. Mraky se vypařili a my jsme se začali odpařovat s nimi, ale pohodovou procházkou jsme došli nahoru i dolu a koupačka nechyběla. Jenom jsme nenačasovali odliv, a tak se na tu nejkrásnější pláž musíme vrátit jindy.

Další, co jsme měli možnost vidět byly McLearen falls. Jsou to zvláštní vodopády, které se dají nejen prolézt, ale vytváří jezírka, ve kterých se dá plavat. A tak naší plaváčci nevynechaly ani tuto příležitost a jenom pod hrozbou, že došlo jídlo a na zbytek cesty budou mít hlad, jsme je vytáhli z vody. Vyrazili jsme pak ještě na Waterfall track, který byl spíš taková příjemná procházka.

Neděle byla slunečná a tak jsme se vydali na Rainbow Mountain, neboli Duhovou horu. Hora je ze sopečného podloží, proto hýří všemi barvami. A modré jezero v jejím úbočí společně s kopečky kolem dotvářeli malebnou krajinu. A protože po každém výšlapu opět nesmí chybět koupačka, tak byl tentokrát po cestě Kerosene Creek – potok, který je ale potokem snů – s teplou termální vodou. Toma uspávala, Terka v ní nechtěla přestat dolovat bláto, Anežka zkoušela říční tobogán a já jsem vzpomínala, jak jsme se tu s Anežkou před šesti lety schovávali před zimou a deštěm.

No zkrátka, v tomto potoce by se chtěl koupat každý 😊.