Podzim na Zélandu hraje jako u nás všemi barvami – stromy obarvují listí, některé padají, některé ovoce ale „teprve“ znovu dozrává. Aktuálně je tu v plném proudu sezóna kiwi, fiji a avokáda. To poznáte hned, jakmile se rozhlédnete po okolí. A kdo by chtěl nejjednodušší metodu – všechno aktuálně sezónní ovoce lze vždy najít v obchodě v akci 😊

Rozdíl oproti našemu podzimu je ten, že tady opět kvetou nové kytky. Takže vlastně i ve škole, když se učí o tom, že rozkvétají květiny, tak nerozkvétají jen na jaře 😊 Zkrátka když někdo přijde s tím, že se příroda kvete na podzim, není to nutně špatně, jenom je potřeba pochopit jeho úhel pohledu…

A co jsme tento týden dělali my? No stihli jsme toho celkem dost! Přestěhovali jsme se do nového domečku, kde obdivujeme krásné východy a západy slunce přímo nad mořskými dunami. Holky se postarali o zahradní domeček, který si zvelebily dokonce i obrázky. Opět jsme navštívili naše kočičí kamarády a nechybělo ani poznávání okolí – tedy výlety.

V sobotu jsme vyrazili do důlní oblasti Waihi. V těchto dolech se těžilo zlato, stříbro od roku 1850 až do 2010. Prošli jsme se procházkou kolem a potom si prolezli pár jeskyních prostor, kudy se vytěžený materiál odvážel. Čelovku jsme sice měli, ale odvaha jít po tmě byla odměněna Glowworms – tedy svítícími broučky, kteří tu žijí. Vzhlem k tomu, že ale ve štolách bylo více lidí, bylo náročné je zahlédnout, protože baterkou vlastně pořád někdo svítil. A tak jsme to nakonec vymysleli ještě jinak – vyrazili jsme na ně Na Mclaren Falls, kde jsme věděli, že se nachází. A kvůli posunu času i tady – překročili jsme na ten zimní, tudíž máme tmu dříve, to byla nádherná podívaná. Modré hvězdičky, které osvětlovaly cestu, se dají představit, jako ty na obloze, jenom je najdete podél chodníků.

V neděli ráno klídek a pohoda a po brzkém obědě nás pak čekal slíbený rozlučkový bazén, ve kterém jsme se opět málem rozpustili a večer všichni usnuli jako ta malá koťátka, se kterými si chodíme hrát.

A jak říká Tom: „Na to bych si zvykl, v neděli takhle polehávat na terase….“ (komentář redakce – v ruce pivečko, na očích sluneční brýle, ležíc na dvou sedacích pytlích a hleděl do daleké budoucnosti😊).

A když k tomu ještě přičteme, že Anežka stihla narozeninovou oslavu kamarádky, Terezka lekci tenisu pro nejmenší, my s Tomem kafíčko v pohodové kavárně, a když se nás barman ráno ptal, jaký výlet máme dneska v plánu, že vypadáme tak v pohodě a zrelaxovaně, tak se moc divil, když jsme mu odpověděli, že jsme na cestě do práce 😊 Ale pro nás to byl super signál, že se dá i do práce jít v pohodě a u úsměvěm (a to Toma čekalo kopání lopatou a mě emaily, které jsem odkládala, co to jen šlo 😊) Třeba se nám ta jejich nálada opravdu pomalu dostává pod kůži a to tu jejich pohodu už bereme také za svou, kdo ví. 😊

A pokud jde o moment, který zaujal v týdnu mě, tak je to například další školní HUI. Tentokrát prezentoval svoje práce Anežky ročník. Opět jsme se jako rodiče mohli pokochat vtipnými scénkami, které učitele sehráli nejen pro pobavení nás i dětí, ale hlavně pro to, aby ukázali dětem, jak řešit pro dospělé zdánlivě banální, ale pro ně velmi náročný problém na hřišti – tedy když je hřiště obsazené někým jiným a já bych na ně o přestávce chtěl jít taky. Ale co víc, pro mě tyhle schůzky nejsou nejpodstatnější ani pro scénky ani pro to, že se dozvíme, na čem pracovali, ale hlavní je, že rodiče mohou být součástí toho, co to dítě zažívá.

Viděla jsem tam moment, pro který stojí za to, si udělat čas tam zajít. Dítě, které se z hříště pamatuju, jako takového trochu „rošťáka“, které pořád někde visí na větvi, byl oceněn za práci pro třídu diplomem. Velmi způsobně si pro něj došel, postavil se, v klidu se narovnal nechal se vyfotit. Pak dle své přirozenosti celou cestu z pódia běžel jako o život. Podal mamce a taťkovi certifikát, dal pusu v kočárku svým dvěma sourozencům, pak objak rodiče, dal jim taky pusu a šel si zase v klidu sednout. Moment nešel zachytit foťákem, ale srdcem ano. Aniž by to věděl, oni byli ti, které tam chtěl. Ti jemu nejdražší byli součástí jeho úspěchu, jeho momentu slávy. Byli teď a tady a nebylo to o tom, že jim někdo „jenom nasdílel“ fotky. Samozřejmě, někdy to jinak prostě nějde a i za fotky byl dal člověk milion. Ale ta možnost, přijít do školy kdyokli člověk může a má chuť, právě proto, aby byl součástí života svého dítětě, ta je k nezaplacení.

Třeba se nám něco z těhle postupů podaří přivézt domů. Krásný týden všem.