Do New Plymouth jsme dorazili za večera. Potkali babičku od rodiny, která nám předala klíče od domu a začali si číst dopis od rodiny, která nám na 14 dní svěřila své domácí miláčky a dům na opatrování.

Byla to v podstatě pro nás nejjednodušší varianta, jak vidět část Nového Zélandu, kterou jsme ještě s holkama společně neprohlédli a zároveň si vyzkoušet, jaké je to mít domácí zvíře, protože ani tuhle zkušenost jsme ještě úplně na vlastní kůži nezažili.

Je až neuvěřitelné, jak se dětský organismus okamžitě adaptuje na změny. Zatímco nám se první noc malinko stýskalo jak po lidech, tak po našem bytečku apod., holky to okamžitě přijaly za své a centrum dění se automaticky přesunulo na pejska Coco, kočku Cookie, kocoura Bosse a dvě morčata – Snoopa a Fat Guse.

Protože se ale po pár dnech podařilo adaptovat i nám, začali jsme si užívat i tu krásu kolem. Nejdříve jsme se porozhlédli v nejbližším okolí a vylezli na Paritutu rock a prošli Black sand beaches, kde se holky vyblbly na dunách.

Následně jsme se zajeli podívat na krásné skály v moři Four Sisters. Je tedy pravda, že když jsme z parkoviště odcházeli poslední, bylo nám jasné, že sebou musíme hodit, nebo zpět kvůli přílivu poplaveme – což i přes slunečné ale již podzimní počasí úplně člověk nutně nemusí. No krok jsme sice zrychlili, ale malino vody jsme se neubránili, ale aspoň se využilo převlečení, jenom škoda, že se nevejdu do velikosti ani jedné z holek😊

Náš další výlet vedl k Damper Falls, 2. nejvyšším vodopádům na severním ostrově a když jsme zjistili, že se pěkné počasí má udržet, zrodil se v hlavě další plán.

Tato oblast se jmenuje podle hory, která se ní nachází – tedy vyhaslá sopka – Mount Taranaki. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a vylézt těsně pod ní. Klobouk dolů před námi všemi. Převýšení přes 1000 m nahoru a dolů, cesta cca 8 hodin a nejen, že jsme to zvládli, ale zvládli jsme terén, který byl nad síly mnoha, které jsme potkali po cestě, že se vrací. A i když jsme se s Tomem několikrát holek ptaly, jestli to neotočíme, vždycky jsme dostaly stejnou odpověď. „Teď to přeci nezvdáme“. A nezvdali jsme!

Syme Hut po čtyřech hodinách lezení dobyt, nádherné výhledy nad mraky pokořeny a chata, která v tu chvíli patřila jenom nám, byla zaslouženým místem pro odměnu a odpočinek. Dolů jsme došli už za tmy, ale těstoviny s kečupem chutnaly jako pečení holubi! A aby nám něco zůstalo na příště, Anežka vymyslela, že přiště můžeme už rovnou nahoru na tu sopku, je to přeci jenom už jen o 400 metrů výš 😊

Další den Terka naplánovala jako odpočinkový, ale finálně jsem odpočívala jenom já s Tomem a holky byly naprosto v pohodě, jako by den předtím nikde nebyly… to jenom my dva jsme už bábovky a sejít tři schody doma, které vedly do obýváku, jsme šlapali opravdu s rozvahou.

Z výletů je potřeba také zmínit Lost Highway – Ztracenou dálnici, která vede krásným údolím. Začali jsme jí v historické vesniččce a přes samozvaný stát ve státě – Whangamonona, kde jsme si nechali dát do pasu razítka jsem měli namířeno k Brigde to Somewhere. Bylo nám jasné, že k němu nepovede úplně asfaltka, a tak jak to tu bývá, nejdřív se ztratilo značení na silnici, pak se ztratil signál, pak se ztratila silnice a pak dalších 10 kilometrů nic… až se člověk dostal ke spoustě bláta pod skálou, do kterého se bál, že zapadne. Naštěstí, Brigde to Somewhere z nás nikdo ještě nikdy neviděl a tak jsme se pěšky od „předbláta“ vyšli projít k prvnímu mostu, který jsme za něj prohlásili. Ani já, ani Tom jsme rozhodně nehodlali hledat, jestli je tam ještě nějaký další. A pak už nezbylo než couvat a modlit se 😊 Ale babička je s námi a tak se nebylo čeho bát. Bez problémů jsme se tak vrátli k naším čtyřnohým přátelům, užít si s nimi posledních pár dní.

Ještě jsme stihli procházku po parku, ve kterém kdysi ještě Anežka spala v kočáře, uskutečnili výlet na Maketawa Hut a podívali se na velikánské hřiště a papouščí kolonii ve Whanganui, kde jsme potkali s „krajany“, na které jsme měli kontakt už v Čech a doteď to nestihli zrealizovat.

Anežka zvládla čvrtletní přezkoušení z češtiny na 1, z matematiky na 1 s hvězdou, a tak jsme dotáhli i učení do konce roku, aneb přeci si nebudeme zkracovat dny o pracovní sešity 😊

A protože se den se dnem sešel, najednou, ani nevíme jak, se přesouváme na sever, vstříc poslednímu měsíci na NZ. A tak, jak jsme sem s deštivým počasím přijeli, tak s deštivým odjíždíme na poslední zkušenost, ktará nám ještě chybí – budeme pomáhat na farmě.

A co si odtud kromě spousty zážitků odvážíme? Asi hlavně to, že všude ještě žijí dobří lidé. Tihle nás vůbec neznali, nikdy neviděli, jednou jsme si zavolali a nechali nám k dispozci celý dům a natolik nám věřili, že nás svěřili i své miláčky zvířata. Je to super, že tady zkrátka platí důvěřuj a to prověřuj je až na druhém místě.