V kalendáři, který zásadně doma nikdo nerespektuje, protože se mění rychleji, než stíháme otáčet stránky, se těsně před Vánoci objevilo datum, u kterého jsme ale všichni věděli, že to je potřeba dodržet. Tím, že nakonec z původně zamýšleného 15.1. se stalo 22.1., vypadalo to docela idylicky, oslaví se Anežky narozeniny, jak si přála a my budeme mít týden navíc, takže není co řešit. Ale ono čím víc je prostoru k zaplnění, tím více se povinností či ne-povinností dá do TO DO listu přidat a ten čas se někam ztratí tak rychle, že ho je snad dokonce méně než předtím. 

Tomův týden v Německu, následně moje pracovní aktivity v Praze a hned je z toho 22.1. příjezd domů v 0:20 v noci a já budím Toma, abychom dobalili kufry ještě v noci, protože ráno již budeme mít asistentky, u kterých se může stát, že to, co my zabalíme, ony vybalí 😊

V pět ráno jsme s výsledkem spokojeni a světe div se, teď už zpětně můžeme říct, že seznamy z minulých let vůbec nejsou na škodu 😊 Kromě kraťasů pro Terezku – která je předtím nenosila, proto ze seznamu vypadly a pilníku na nehty, který zůstal pro změnu na stole, máme snad všechno a dokonce se vešlo i vánoční lego a „dovolenková knížka“.

Přes den rozloučení na hřbitově, Anežky narozeniny v cukrárně, pozdrav strejdovi a pak už hurá, oproti původnímu plánu ve čtyři, vyrážíme do Prahy cca v šest, takže vlastně super úspěch 😊 Taxík funguje na jedničku, vejdeme se s přehledem, a tak krátká noc v Praze a o půl čtvrté hurá směr Mnichov. Velké díky patří jak dědovi taxikáři, tak vlastně všem, kteří nabízeli odvoz, připravili nám čtvrteční večeři nebo se nám starají o baráček či kytičky. Díky i tam nahoru, že nám jsou hvězdy nakloněny a ten zážitek na druhé straně světa nám umožňují. 

A tak opravdu vyrážíme. Po posledním týdnu, kdy nebyla ani minuta navíc a obědy probíhaly ve stylu banán do ruky, si neuvěřitelně unavení, ale super spokojení, sedáme do letadla. 

A světe div se, když se člověk snaží, tak dříve nebo později to funguje. Po tom, co online check in přes den po třech marných pokusech, telefonem na aerolinky a hodinou zabitou testováním všeho vzdáváme, nám nezbývá než věřit, že v Mnichově vysvětlíme, proč máme dvě letenky pro děti, které nemají 12 let a jsou na společné rezervaci samotné a proč nás s Tomem nějaký automat zařadil v letadle jinam a tak nám to nedovolí let potvrdit. A ano, už v Mnichově na letišti je neuvěřitelně hodný pán „letušák“ a po vysvětlení nám ochotně říká, že se pokusí něco udělat. Bere kufry a říká nám, že to zařídil. Věříme mu. Už to se mi líbí, nezkoumám jak, nezkoumám co, ale věřím. Pokračujeme přes check in a snažíme se, aby nás vedla Anežka. Orientační smysl má po mě, takže jí nezbývá, než se naučit číst v angličtině a i když to chvilku trvá, dostáváme se ke gatu a máme neuvěřitelných 15 minut navíc a to to šlo všechno splavně. Holky jdou zkoumat místní muzeum kuriozit a hrají si tam s kuličko-dráhami, já přebaluju jejich tašky, po tom, co jsme je ve scanneru museli komplet vyndat, abychom věděli, co kde máme a pak už jen poslední telefonát  s pozdravy a hurá, vyrážíme 😊

Do San Franciska je to 12 hodin, náš pilot ale chytil dobrý vítr a jsme tam o 40 minut dřív, a tak je dost času se projít i do města. Já se po třinácti letech opět vracím na místa, kde jsem strávila jedno z nejhezčích lét na studiích a Tomáš poprvé vkročil na půdu USA 😊 Holky si užívají svítící přístav a  živé i neživé tuleně a nechápou, proč chceme vidět ten červený most, když je dál, než ten bílý 😊 Golden Gate Bridge jim zatím nic neříká, ale nakonec se my spokojíme s výhledem na něj, historkou  a pohledem na Alcatraz symbolicky ukončujeme americké odpoledne a na cestu zpět plánujeme projížďku taxíkem bez řidiče, tak uvidíme, jestli se to podaří. 

Před dalším odletem už se nezbavujeme kufrů, takže máme na letišti cca hodinku navíc a já, Tom i Anežka jí využíváme na prospání před hlavním spánkem dne. Máme přeci strážce naších pokladů Terezku, která jediná pochopila úkol z minulého letadla a prospala se dostatečně dopředu 😊

Vzbudila nás přesně včas na to, abychom se přemístili do dalšího letadla, už finálním směrem. Během přistávání v Aucklandu nás sice pilot upozornil, že nám aktuálně sebrali jeden den, ale nemusíme se bát, až poletíme zpátky, tam nám ho zase vrátí. Terezka ale opět naprosto s přehledem poznala, že není třeba si hrát na hrdinu. Prospala půlku letu, včetně kompletního přistání a tak jsme jí z letadla vynesli spící 😊 Letušce jsme tedy poděkovali za super hladké přistání a opět, cca o půl hoďky dříve, asi opět po větru, následně vůbec žádně fronty na scan po příletu, a tak ani nevíme jak, ale jsme tady. V zemi, kde, když se člověk nadechne, cítí nejen moře, ale i klid. Když otevře oči, vidí zelenou ve všech barvách a když otevře srdce, zjistí, že může tlouct pro všechny kolem a pořád má dost energie pro sebe. Náš druhý domov. Nový Zéland.