Žila byla, za sedmero horami a sedmero moři, jednou jedna země, která se jmenovala Nový Zéland. Kdybyste se na tuhle zemi podívali seshora, vidíte nejrůznější barvy zelené. Od té světlounké na severu až po hnědě zelenou na jihu. Směrem k mořím přechází až do okrové a směrem do měst se třpytí zeleno – stříbrnou od všeho, co se tam zrovna leskne. Lidé tu žijí velmi svobodně, nespoutaně, pozitivně a hlavně tady a teď.

A velmi daleko odtud ležela jiná země. Byla to menší země, kterou obklopovaly zase jiné země. Možná neměla moře, ale byla také moc krásná. Nejen tím, co na ní rostlo a jak vypadala, ale také tím, kdo na ní žil. Žili tam totiž ti, ke kterým se člověk vždy moc rád vracel a bez kterých by to nikdy nebylo ono.

Všechny země na světě ale mají jednu nevýhodu – v porovnání s celým světem jsou malinkaté.

A jednoho dne někteří lidé z té menší země měli sen. Zdálo se jim o té větší, jak asi vypadá a jaké by to bylo jí vidět na vlastní oči. Každý má své štěstí ve svých rukách a tak se jednou rozhodli obětovat své pohodlí, které doma měli, a do země, která se jmenuje Nový Zéland, se jeli podívat.

A tak se stalo, že se těch pár lidí do té velké země podívalo a splnilo si svůj sen. Byl to krásný pocit vědět, že to dokázali, vidět všechno kolem, prohlédnout si krásy ostrova a zážitky, které si odnesli byly nepopsatelné. Zpět do své země se vraceli moc rádi, ale už nebyli úplně stejní. Oči se jim zase o něco pootevřeli a poznávali, že svět je daleko větší, než jejich domeček, jejich země, jejich okolí.
A po několika letech se do ní podívali znovu, protože zjistili, že i v té zelené zemi jsou dobří lidé a chtěli je opět potkat. Už jich tam jelo víc, ale o to silnější všechny zážitky byly. Když se opět vraceli do té své malé zemičky, loučení s přáteli bylo možná smutné, ale slíbili jim, že je někdy opět navštíví. Třeba, když jich bude zase o něco víc.

A věřte, nevěřte, jednoho dne se opět tito lidé rozhodli poznávat svět. A nejen, že opravdu splnili, co slíbili. Bylo jich víc a tak i další človíčcci mohli poznávat krásy ostrova. Ale hlavně, všichni spolu objevovali možnosti, které jim výlet do dálek nabízel. Užívali si čas spolu, prozkoumávali živly na souši i v oceánu, hledali mořské panny i zakleté jednorožce a hledali možnosti, jak jim může být společně dobře – jak žít teď a tady a co k tomu potřebují. Opět měli oči otevřené a pozorovali jiné přístupy, které mohou pomoci třeba k tomu, jak se smát celý den. Nebo k tomu, jak si poradit, když něco neznám. Či to, že každý jsme jiný a učit se můžeme všichni od všech a vlastně pořád. Nebo zkrátka pouze k tomu, jak se nebát a udělat další krok, i když nevím, kam cesta vede dál.

Zkrátka i cesta znamená cíl a i po tomhle výletě se lidé z malé zemičky vrátili šťastní, spokojení a zase o něco bohatší. A nebyly to pouze barevné jenorožčí drahokamy, které si do svého domečku v malé zemi dovezli. Opět si připomněli, že není jedna možnost, jak dělat věci správně a že jeskyně zepředu může vypadat úplně jinak z druhé strany a je potřeba na to myslet. Nemuseli se nikde přehnaně chlubit, co zažili a viděli, protože sami si nejlépe uvědomovali, že to největší štěstí se musí zažít. A tak se snažili podporovat i druhé, aby poznávali svět kolem a byli otevřeni všem příležitostem.

A kdo ví, co je zase za pár let napadne 😊