Toto pondělí jsme přebírali novou hračku – aneb, půjčili jsme si auto. Cestou k půjčovně na letiště jsme tipovali, jakou bude mít barvu. Jinými slovy, škoda že jsem se nevsadila, modrá byl můj tip a vyšel. U mě to ale u barvy skončilo. U Toma naopak začalo. Radost, s jakou zkoumal všechny elektronické „nesmysly“, které to auto má, ve mně nahlodalo nápad, půjčovat si každý týden jiné, protože za ty svítící očička by to možná stály😊

Každopádně jsme přeci jen opravdu mobilnější a tak jsme toho hned využili. První den na jsme vyrazili na výlet na vyhlídku nad Whangarei. Krásná podívaná. Je tedy pravda, že Drummond Track byl zavřený kvůli spadlým stromům, ale proč nezkusit, až kam je to průchozí? Vždyť je to výlet na chviličku 😊A po troše přelézání jsme zjistili, že to vlastně jde až nahoru, z deseti mnut byla hodina ale odměnou byly nádherné výhledy na celou oblast a až tam jsme zjistili, jak je Whangarei vlastně rozlehlé a že těch 40 000 lidí nežije na pidi plácku 😊

Při cestování potkáte mnoho lidí. A my měli to štěstí  –  a to ještě zatím cestujeme jenom po okolí – že jsme potkali Robinsona. Neuvěřitelného člověka, jehož životní styl není pro každého, ale který přesně dokazuje, že bariéry si tvoříme v hlavě my sami. Před 17 lety odplul ve vlastní lodi postavené z Mělníka a plaví se za dcerou do Austrálie. A co si budeme povídat, už to nemá tak daleko 😊 Zážitků by mohl vyprávět, asi jako každý cestovatel, ale mě na tom nejvíc zaujal fakt, že je potřeba se nebát. Jeho angličtina je velmi lámavá, ale bez problémů si zavolá opraváři motorů a dohodne se s ním. I  když žádá o společné foto od Kiwáka na druhé lodi, tak si víc ukazuje než mluví. A přesto se domluví. Nebojí se vyrazit na deset dní na moře sám, že by ho chytl slepák. Proč by ho chytal, když se bude chovat jak má. Zkrátka kolik předsudků si v hlavě vytvoříme, tolik stínů nás bude pronásledovat. A pokud si tam namalujeme slunce, můžeme ho mít pořád sebou. Kéž by si to člověk do té hlavy nějak natloukl 😊

Inu Robinson je sice fajn, ale děti mají v hlavě slunce a dnes je slunečný den, vyrážíme na tour de hřiště, koloběžky a opalovačku a nanuky kolem přístavu. No můžeme se mít lépe? 

Další den jsme trochu líní, respektive válčíme s povinnostmi a tak než se někam vydlabeme, je skoro pozdní odpoledne. Ale co by ne? Kiwi lidi jsme už viděli, ale Kiwi pták nám ještě chybí, tak hurá do KIWI housu, kde dva žijí a chvíli pózují přímo pouze pro nás, protože takhle pozdě tam zase tolik lidí nechodí 😊 Dokonce už je pak ani tolik nezajímá krmení, s námi se asi vyblbli dost, protože se pak stavila paní, že můj telefon moc svítí, ať ho raději zhasnu, že je vyplaším – od té doby jsme je skoro neviděli, ale to už to nemohlo zkazit, mávali jsme jim do aleluja. 

A protože lenost nenecháme zvítězit, vyrážíme další den opět na track. Podle tatínka krásná procházka na chvilku na vyhlídku. Po dvou hodinách nahoru a už skoro i dolů okruhem Holman tack mu malinko přestáváme věřit a ptáme se jediného člověka, kterého na cestě potkáváme. Jeho názor je, že vyhlídka dávno zarostla a že je to buď stejnou cestou 2 hodiny zpět, nebo si musíme poradit jinak 😊 A co by ne, poradili jsme si. Sice přebíhání čtyřproudovek asi do repertoáru, s čím pokračovat, nezařadíme, ale v tu chvíli to zafungovalo a my jsme tak mohli pohodlně opět vyrazit ještě na chvilku i s koloběžkama poté, co jsme se prošli krásným leso-pralesem. Jinými slovy, nic není nemožné 😊