Čeká nás první delší výlet a je to zvláštní. Vlastně jsme si tu tak zvykli, až nás překvapilo, jak dojemně jsme se všichni loučili. A to jsme věděli, že se nás jen tak nezbaví 😊, že se vlastně na Vánoce uvidíme. I přesto bylo moc milé, jak se nám od nich nechtělo a jak oni vlastně nechtěli „pustit“ i nás – dokonce i nejstarší dcera, která v létě oslaví 18, telefon je jejím největším přítelem a z pokoje vychází pouze, pokud tuší, že bude jídlo, se přišla rozloučit a vypadala, že je jí opravdu líto, že odjíždíme.

Nakonec jsme se ale opravdu rozloučili a vyrazili, ale už v autě jsme se bavili, jak to budeme zvládat v červnu, když teď po měsíci skoro brečíme…no ale to budeme řešit v červnu 😊 A tak hurá ještě nakoupit zásoby a vydáváme se na cesty.

Hned první den míjíme Dargaville, kterému holky začnou říkat Gargamelov a „kotvíme“ u Bayles Bay. Je to první pláž na naší cestě. Holky jsou nadšené, že je nemůžeme dostat ani na večeři a my dost unavení, abychom jim to vysvětlovali, a tak si užíváme všichni pohody a nic nedělání a učíme se rozkládat a skládat postel v autě apod. 😊

Po ránu tam vyrážíme na kratičký track na výhledy – ten klid, který z tohoto místa sálá asi nejde úplně popsat a možná to teď bude znít nostalgicky, ale asi se dostáváme i do fáze, kdy si člověk uvědomí, co všechno má! Ty dvě krásné děti, někoho kdo vás drží za ruku a kde spát a co jíst. To je taková nádhera a je tak vděčný. Nevím, jestli to přináší tohle místo, ale možná až morbidně myslíme na to, jak a kde si postavit domeček na stáří a že sem jednou pošleme svůj popel, tady zkrátka duše nacházejí svůj klid. Bayles Bay.

Po našem rozjímání a holek blbnutí v písku vyrážíme dál směr Kai Iwi lakes. Už jsme si mysleli, že se nám někde opravdu líbilo a ono se nám někde může líbit víc 😊 Abych prozradila dopředu, tohle se nám vlastně děje skoro každý z těch následujících dnů 😊 Jezero je poklidné, a tak vyndáváme kajak a blbneme na něm. Počasí přeje, když pádlujete proti slunci, je to jako byste jeli na jeho paprscích. A když se obrátíte a jedete na vlně, zahřívá vás do zad a řídí vaše pádlo. No zkrátka pohádka, kterou musí ocenit každý.

Večerní spaní jsme museli nakonec přehodnotit a protože zkušenosti jsou nepřenosné, i my jsme si vyzkoušeli, že jezero překrásné ve dne, znamená mraky komárů v noci, ala Kill Bill hadr 😊 tak víme pro příště… ale nejsou tohle krásné problémy? 😊

Další den jsme pokračovali směrem k historii – jsou tu Kauri stromy, staré pár tisíc let, velké 40 metrů a 16 metrů obvod a to jsme nemohli minout. I holky se divily, jak jsou velké a tak jsme absolvovali jak Four Sisters okruh, tak Tane Mahuta. Prohlédli si ten největší Kauri strom v rezervaci a přesunuli se směrem k Opononi, kde si holky opět užívaly pláže a hřiště a my se kochali západem slunce.

Vzhledem k tomu, že jsme na cestách tři dny, už jsme si zvykli, že nás autíčko každý den něčím překvapí. Někdy nejdou zavřít dveře na elektroniku, někdy zase píská a musíme zjistit proč, někdy najdeme kapsu, o které jsme předtím nevěděli. Že do ní spadl mobil, kvůli kterému jsme přeskládali skoro celé auto, byla taky dost náhoda. Taky už jsme se toho dost naučili – například, že je potřeba nejdřív vyndat světlo a pak rozkládat postele. Že plyšáci jsou za každou cenu na prvním místě a že Cider je potřeba otevřít ještě než usnou děti, nebo se může stát, že usne i maminka 😊Taky jsme si opět připomněli, že Zélandské cesty prostě končí z ničeho nic, že krávu potkáte na cestě běžně, že nás kochání se zelenými kopečky a ovečkou uprostřed jen tak neomrzí a že pruhy na silnici tu jsou většinou pouze orientační a většina mostů je stavěna pouze na jeden z nich. Připomíná mi to opakování ze základní školy. Taky jsme kdysi prošli dějepisem, ale je potřeba si to připomenout a v tu chvíli člověku naskočí, co ho na tom vlastně všechno bavilo a zajímalo.

A tak v naší výpravě pokračujeme dál na Koutu Boulders – velké kulaté kameny, které vymlel oceán a za odlivu na ně lze vylézt. Následně na trajekt do Rawene, kterým se dostáváme do oblasti, kde se dříve těžila pryskyřice a opracovávala na jantar – Gumdiggers antient Kauri Forest.
Cestou se stavujeme na nejznámější zmrzlině na světě v Te Kao – tedy podle průvodců, ale upřímně, asi do žebříčků zapomněli dodat Konecchlumí nebo Světozor. Jako dobrá ano, ale nejlepší, o tom by se dalo trochu polemizovat 😊

No a pak už se blížíme k Ninety Miles beach, aneb vítejte na Sahaře. Sand Dunes Giant Te Paki je něco, co jsme prostě nemohli minout, ale protože jsme tam dojeli už později odpoledne, rozhodli jsme se sem vrátit další den a do večera stihnout nejsevernější cíp Nového Zélandu – maják v Cape Reigna.

Abychom to ráno měli zajímavější, opět jsme si zahráli hru, kdo najde telefon, vyhraje. Přes noc jakoby se vypařil a to jsme večer nečetli ani Harryho Pottera…A tedy – klasika – , vše co potřebuju, jsem se naučil v mateřské škole, aneb opíšu 10krát: “Příště nebudu dávat telefon pod polštář, protože při ranní polštářové válce se může lehce ztratit.” Opět tedy nezbývá, než přeskládat auto nahoru a dolů a najít i tajné kapsičky, které jsme ještě neobjevili… Opravdu jsme je našli, ale musím se přiznat, že jsem už i prosila babičku nahoru, protože jsem si uvědomila, že telefon jako takový, bych asi přežila, ale ty fotky bych obrečela.

Ale zpět k Sand dunes, byl to mazec a bylo to parádní. Ani nevím, jestli to jde popsat. Půjčili jsme si písečné surfy a vyrazili šplhat na duny a ne že by to byla lehká práce 😊 S větrem, který foukal, jsme vlastně málem konvertovali k islámu, protože jsme opravdu záviděli těm, kteří měli burku a tak kryté vlasy, uši a ti rozumní i sluneční brýle. Vzhledem k tomu, že máme ke Koránu daleko, tak jsme se rozhodli ho nezneužívat a vzali čelenky a brýle a i za ty jsme byli rádi. Zároveň znáte ten pocit, když stojíte nad sáňkařskou dráhou ve Špindlu a bojíte se, že to neubrzdíte? Tak tady se jezdí hlavou napřed po břiše, tak si to asi dovedete představit. Po prvním zatajeném dechu a zjištění, jakou nevýhodu má žvýkačka a že se hodí zavřít pusu, jsme si to začali užívat a rozhodli jsme se vylézt i na Mount Everest mezi dunami. Chtěli jsme se nahoře rozhlédnout i na druhou stranu, ale tak tam fučelo, že to ani nejde popsat a tak jsem udělala jenom panoramatickou fotku s tím, že si jí prohlédneme dole a frčeli jsme😊 Terezka: „To byla jízda, tohle musím ještě někdy zažít.“

A na tom jsme se shodli všichni!