Tento týden se nám tu tak trochu zastavil čas, respektive zjistili jsme, jak to vlastně rychle utíká. Museli jsme totiž požádat o další potvrzení k pobytu. Počítali jsme s tím už od příjezdu, ale nějak rychle ty tři měsíce utekly. Abych byla přesná, neutekly ani tak rychle, jako byly intenzivní a nenahraditelné. Ale vlastně, když nad tím člověk přemýšlí, není se úplně čemu divit. Čas tu máme relativní, počítaný na počet hradů a bunkrů z písku. A když náhodou není po ruce lopatka, dá se počítat i měřit i počtem vln, které člověk v moři překročí….no není to nádhera, aspoň občas se zastavit ve stavu, kdy hlava nemusí nic řešit a o to více si to užít?

My jsme tento týden naměřili šest bunkrů z písku, jeden ze skříně, dva hrady – jeden z trávy a jeden z písku a jedno umělecké dílo 😊 Každopádně bylo to moc fajn.

Přes týden jsou holky už relativně aklimatizované ve škole. Sice opadlo původní nadšení ze všeho nového, ale na druhou stranu stále chodí vysmáté jak berušky, takže na systému nic neměníme. Ve škole se tento týden věnovali nejen hokeji, ale i zpívání Maorských písní. U Terezky zase slavili ve školce troje narozeniny a Čínský nový rok, takže se rozhodně nenudili. A tím, že byl tento týden i Valentýn a tady je to skoro státní svátek, tak programu bylo opravdu hodně.

Odpoledne jsme ještě stihli navštívit Moturiky Recreation reserve a protože se tu odehrával beach volejbalový turnaj Masters, ani ten jsme nevynechali. Na víkend jsme potom naplánovali výlet na Donut Island. Vyrazili jsme tedy kempovat do Whangamaty a odtud je to prý coby kamenem hodil nebo na kajaku dojel. Kajak jsme tedy měli s sebou, ale zjistili jsme, že tento přírodní úkaz – ostrov, do kterého se dá opravdu vjet jenom na kajaku nebo kánoi, skrývá víc otázek.

To, že je potřeba hrát si s přílivem, na to už jsme zvyklí a proto jsme měli dost času na něj počkat. Ale do této rovnice bylo třeba dosadit i jiné proměnné – jako síla větru, velikost vln a světe div se, hloubka kajaku. Záhy nám došlo, že pokud se nechceme proletět vrtulníkem, náš kajak je na tuto akci nevhodný, ale o to vypadaly vtipněji naše pokusy 😊 Toto X jsme z rovnice vyřešily půjčením jiného kajaku. Ale bohužel, proměnná Y a tedy velikost vln nám neumožnila vjet dovnitř. A tak nám nakonec nezbylo, než nechat tento výlet na klidnější moře.

Finálně jsme ale nemuseli být smutní, tím se nám totiž otevřela možnost stihnout finále beach volejbalu. Nebudeme si nic nalhávat, shodli jsme se také na tom, že možná tak bude i čas zatím něco naposilovat nebo si o tom popřemýšlet 😊. Sice vzdálenost maximálně 500 m, ale pokud to člověk pádluje proti vlnám a není Schwarzeneger, celkem ho to unaví a to ještě potřebuje sílu na cestu zpět. Tak uvidíme, jak se to ještě vyvine a jestli bude prostor se na místo podívat znovu.

Potkali jsme mnoho zajímavých lidí – například rodiče ze školy, cestovatelku z Auckladu i paní ochranářku, která hraní Anežky na mořskou vílu zrovna moc neschvalovala 😊 Ale bylo super vidět, jak holky vlastně taky zajímá, kdo je kdo, proč tu je, proč cestuje třeba s pejsky a co umí líp než my, co se tedy můžeme naučit my a co mu naopak můžeme my nabídnout.

Zkrátka týden na pohodu a jen se bojím, že si na tu pohodu začínáme až dost zvykat 😊