Tento týden byl ve znamení poznávání kulturních rozdílů. Jednak jsme s rodinami mezinárodních studentů vyrazili na klasický výlet a zdokonalili se v Korejštině a jiných cizích jazycích 😊 a druhak se přihlašovalo do mimoškolních aktivit. Nejdříve jsme nevěděli, jestli chceme dávat prostor ještě dalším novinkám, ale nakonec jsme se rozhodli, že volejbal a fotbal se můžeme naučit i v Čechách a tak proč nezkusit jejich zlato – tedy rugby.

Vzhledem k tomu, že na kroužky potřebují i pomoc dospěláků a Anežka tam stejně nemůže chodit sama, protože jí není 10 let, rozhodla jsem se nabídnout pomocnou roku – že můžu děti hlídat, když zrovna nehrají zápas. Ale protože heslo – “podej prst, sníme ruku” – platí i tady, tak vlastně ani nevím jak, ocitla jsem se koučem rugbyového týmu 😊. Já, neznalá pravidel, nevěda kde najdu míč, netušíc jak najdu hriště, natož děti 😊.

Na druhou stranu, ohromnou radost z toho měla Anežka, která se neuvěřitelně těšila. A tak opět learning lesson i pro mě. Když jsem ještě ve čtvrtek neměla informace, kdo je v týmu, kde a s kým v pátek hrajeme (zde trénovat rugby znamená vlastně každý týden hrát zápas a tím se nejvíc natrénuje), začínala jsem i já být nervózní.

Ale světe div se, prostě to fungovalo. Mě to donutilo najít co nejvíc informací a zkrátka přizpůsobit se systému. Sice jsme první zápas jako Waipoporo tým nevyhráli, ale zábava to byla pro všechny. Trochu jsem doufala, že se příští týden s dětmi zase uvidím, protože na nějaké povídání po zápase nebyl vůbec čas, jelikož hned na hřiště naběhly další týmy. Pro mě z toho plyne poučení do příště – k čemu mít mraky informací dopředu. Ani rodiče, ani učitele nepotřebují mít milion osnov. Jde o to, aby to děti bavilo, aby měly kladný vztah ke sportu jako takovému, byly férový a co se týče výsledku, v podstatě jsem byla asi jediná, kdo věděl, jak ten zápas dopadl.

Jsem moc hrdá na Anežku i Terezku, jak se běhaly jako o život a vlastně na nás všechny, že jsme se stali experty na Rippa rugby (upravená verze pro měnší děti s omezením scrumu na 3 hráče), ale hlavně, že jsme si to taky užili a vlastně se tak trochu naladili na jejich notu. Není potřeba mít všechno dopředu nalinkované, hlavní je výsledný efekt, který může být o to lepší, čím intuitivněji člověk reaguje na aktuální vývoj a potřeby ostatních (you are doing it right as long as they are happy).

Ale abychom popsali i výlety, vyrazily jsme prozkoumat Papamoa Hills – nedaleko od našeho aktuálního bydliště. Krásné výhledy, něco jako když se člověk vrací domů a vidí Krkonoše, tak takovýhle pocit máme s Tomem teď. Papamoa Hills jsou naše Krkonoše a jsme si jistí, že tenhle pocit máme opravdu hluboko. A závěrečné kochání západem slunce u moře nemělo chybu.

Taky jsme tu skoro po dvou měsících potkali první deštivý den a co myslíte ze Zélanďani udělali? … Chvilka na rozmyšlení – uspořádali závody v plavání v moři. Tak či tak se člověk namočí, tak proč ne.

Rozhodčí vytáhli zimní bundy, děti plavky a hurá na to. No nebyli jsme mezi účastníky, ale o to víc jsme tleskali a povzbuzovali. A protože tedy vypadalo, že další víkend by mělo být počasí lepší, rozhodli jsme se plánovaný výlet na sopku vynechat a předčasně oslavit společně jeden svátek 😊 A kam jinam by vedlo přání Anežky, než do bazénu, takže déšt pro nás nebyl nejmenším problémem a po 7 hodinách v bazénu, kdy jsme spolu s Terezkou naučili jiné dítě plavat, Anežka pocitivě pilovala stojky a šipky a ochutnali jsme místní párek v rohlíku, jsme opět bazén skoro zavírali a místo rukou měli blány mezi prsty 😊

Krásný další týden všem.