Tím, že se sopka odložila opět o týden, tak po sobotním návratu z Auckladnu nám zbyl volný den a zrovna se hrálo finále beach volejbalu. No není to dobrá náhoda? Takže hurá tam a tentokrát poučeni, vzali jsme si i židličky a kochali se jak mužským, tak ženským finále. Výkony byly suprové. Protože holky spíš zajímalo stavění hradů, tak si každý přišel na své.

A opět jsme ve střetu kultur. U nás – kolem hráčů musí být naprostý klid, nikdo kolem, aby se mohli soustředit. Tady? Terezka stavící a bořící cosi z písku neustále dokola asi metr od jejich slunečníku. Občas zkoukla, jestli nedostane míčem a to bylo vše. A vlastně proč ne? Všechny to baví a o tom to je. Není potřeba speciální převlékárny nebo toalety…. Proč? Vždyť jsou tady klasické veřejné hned vedle…. Ale není tahle atmosféra příjemnější, než ta naše hvězdná, s všemožnými zbytečnými pozlátky, které z normálních lidí dělají superhrdiny, kteří ale vůbec neodpovídají realitě?

Holky se potom vyfotily s výherkyněmi turnaje Masters a spokojeně si vzaly svoje kyblíčky a lopatičky a vyrazili jsme ochutnat Curros – něco na způsob místního trdelníku.

Během týdne počasí lehce plážové, ale více výletové, takže jsme se rozhodli vyrazit na mokřady okolo TePuke – největšího centra kiwi na světě. Pohodový okruh jsme ušli za chvilku a vlastně nakonec našli i kiwi, které se nám bohužel nepodařilo najít s Rišem, protože zde kiwi klasicky dozrává až od cca přištího týdne.

Dalším mezníkem těchto dnů bylo velmi milé školkové přivítání ve školce u Terezky. Děti si nacvičují maorský program a následně se představují rodinám nových dětí. Potom dostanou prostor i rodiny a představí se oni a tak se z nich jakoby stává jedna velká rodina. Společně si všichni potom dají něco dobrého, popovídají, pohrají a ředitelka představí koncept školky.

Opět moje srdíčko plesalo, když poslouchám její vyprávění. Zatímco já očekávám to, že mi řekne, jaký je systém školy, v kolik se svačí, co mají nosit na sebe a jaké budou výlety, ona tuto část sice má na agendě, ale věnuje jí max. 5 minut a následně dalších 30 vysvětluje koncept, jak s dětmi pracují. Pokud má někdo organizační otázky, ať se zeptá individuálně, nebo si to přečte v letáku, ale pro ní je důležité, abychom rozuměli tomu, čeho se snaží s dětmi dosáhnout a jaké k tomu používá metody.

A co víc, snaží se nás motivovat, abychom ani doma nezapomínali, co vlastně se snaží ve školce děti naučit. Rozebírá koncept zdravě zvědavého dítěte, které má právo se neustále ptát a objevovat nové věci. Potřebuje mít dostatek času a porozumění, chce se učit a učí se nápodobou a potřebuje jak podporovat, tak motivovat, tak zdravě povzbuzovat. No sečteno podtrženo, jestli, když jsem do téhle školky poprvé přišla a myslela si, že je to chaos nad chaos, tak opět musím smeknout klobouk, jak mylný byl můj první dojem. Jsem moc ráda, že nám někdo ukázal, jak se to dá dělat jinak a že rodiče musí být součástí předškolního vzdělání vlastních dětí, pokud chceme mít děti spokojené. A pokud se nebudou bát okolního světa, budou si umět říci o pomoc a budou schopni spolupráce a respektu k druhým, bude to jenom plus, kterého ale nikdy školka nedosáhne sama, bez rodičovského vzoru.

A ještě máme jeden úspěch školkové akce – Terezka si sama řekla, že by chtěla zůstat do konce školky – tedy do 14.15ti. Ještě se mi nestalo, že by mi sama řekla, že chce být déle, plus jsou tu administrativní zábrany, ale finálně jsme tu necelé další tři týdny, tak uvidíme, co s tím půjde udělat 😊

A jak jsme naložili s víkendem? Prst se dá ohnout, takže v pátek rugby a sobota konečně sopečné pohoří volá 😊 Vzhledem k tomu, že cesta tam trvá přes tři hodiny a je potřeba se na výstup pořádně vyspat, tak jsme v sobotu zvolili „pouze“ kratší výlet na Taranaki falls. Potkali jsme po cestě dokonce jedny Čechy a jedny Slováky, pokochali se výhledy a zakempili, abychom se vyspali na další den.

Teplota v noci klesla tesně nad nulu – byli jsme skoro v 1100 metrech a i v autě to bylo znát 😊 Ale i tak jsme ve třech stupních ráno v sedm vyrazili na Mangatepopo Hut – která byla vzdálená cca 30 minut od parkoviště, kde nás Tom vyložil a odjel přeparkovat auto na konec treku. Počkali jsme tam na něj, než ho autobus dovezl zpět a před půl desátou jsme už vyrazili se zabalenou výbavou pro všechny případy, svištíkem a pejskem v batohu a dobrou náladou na průzkum sopky.

Na výsledek se můžete podívat na fotkách. To, že jsme to došli (20,4 km a přes 1100 m převýšení), nebyl jediný úspěch toho dne. Zvládli jsme vítr, zvádli jsme náročný terén, zvládli jsme utéct mraku, viděli překrásná sopěčná jezera Blue a Emerald lake – která Terezka hodnotila: Můžou být ledové, ale koukejte jak jsou krásné. A ty výhledy!

Zkrátka nejen zvládli jsme to, ale dokázali jsme to všichni společně a to bylo to nejkrásnější. My s Tomem jsme se vrátili na místo po deseti letech a už tenkrát to byla nádhera. Násobila se ale „jenom“ dvěma. Teď se ten pocit násobil čtyřma a když jsme se dole ohlédli a viděli, kde všude jsme byli, tak bylo jasné, že cílová odměna na parkovišti těsně před sedmou večer byla opravdu zasloužená.

Zkrátka když se chce, všechno jde.