To nás takhle jednou něco napadlo… a protože od nápadu nebylo daleko k realizaci, respektive o tři roky později ETA visa New Zealand approved – ETA víza na Nový Zéland schválena (tedy to jsme si mysleli) a tak cca po měsíci finálního rozmýšlení a zvažování pohodlnosti a komfortu našeho baráčku, proti vystoupení z komfortní zóny, řešení práce a školy a všeho kolem jsme se rozhodli pro touhu po nových zážitcích. Vlastně když nad tím zpětně přemýšlím teď v letadle, vlastně jsem na nás hrdá, že ta pohodlnost nezvítězila, i když cca týden před odletem k tomu neměla daleko, aneb jsou věci, na které se asi jen tak připravit nedá.
Pokud můžu z před-příprav cesty – tím myšleno zařízení věcí, které se budou v ČR dít i bez nás, ale přeci jen se trochu počítá s naší interakcí, vypíchnout jednu, asi nejlepší byly Vánoce dopředu. Možná nebyly umyté ani dveře ani všechny okna, ale za to byl klídek, pohoda, koledy i cukroví. Společně s holkama jsme si to s Tomem vážně užili a dokonce začali uvažovat, že to takhle uděláme i za rok a vyhneme se těm „vánočním stresíkům“.
Ale teprve potom jsme zjistili, že jednou ročně si tím asi člověk má projít, protože vzápětí jsme si to užili se vším všudy, jakoby k nám na Vánoce měla přijet britská královna😊
Asi většině došlo, že opravdu odjedeme a tak se s námi chtělo vidět víc lidí za posledních 14 dní, než za minulý půlrok. Moc jsme si toho vážili, ale člověk se nerozkrájí. A co si budeme povídat, tak i otázky, které nás doteď netrápily a hodlaly jsme je řešit víc ad hoc na místě, nás postupně dostávaly na myšlenky, jestli to vážně děláme dobře. Neboli vysvětlovat 5x denně, že nevím, kde budeme kdy bydlet, dá občas prostě zabrat a ten červík potvora pak taky začne vrtat…Ale my mu statečně vzdorovali a tak se opravdu stalo neskutečné, že se přiblížil víkend, který byl poslední v ČR před odletem.
Už jsme si zvykli, že plány jsou od toho, aby se měnily, ale že to bude až takové rodeo, no proč si to neudělat zajímavé 😊 V práci bylo potřeba zůstat déle než se plánovalo, u brýlí, které nosíme už půl roku bylo rozhodnuto, že se musí vyměnit tři dny před odletem, ve škole se objevily vši a tak proč bychom si nezkusili aspoň vyčesávání hnid, když máme dlouhé vlasy, Víza, která máme víc než půl roku, nám při potvrzení data odletu píší, že musíme být zpět do půl roku, přesto, že schválené jsou na rok. A asi proto, že bychom se nudili, se v neděli Anežce zánět z dásně dostal do zubu, a tak v pondělí ráno se jde na jeho vytržení. No a večer letíme, to je přeci to, co chceš 😊
A vlastně málem bych zapomněla, znáte ten pocit, když někomu voláte od léta týden co týden a on má pokaždé nějakou výmluvu? O co víc jste překvapení, když ho poslední sobotu před pondělním odjezdem potkáte na zahradě se slovy, že vám jde opravovat střechu…v tu chvíli fakt netušíte, jestli ten žebřík, který vy jste uložili pečlivě až dozadu, protože ho nebudete další půl rok potřebovat nevzít a nepřetáhnout ho s ním, nebo tedy trpělivě vysvětlit, kam pravděpodobně zatéká a vytáhnout z kůlny vše, co jste tam dali, aby jste žebřík osvobodili. No co myslíte? Napočítali jsme do deseti, nádech výdech a dali jsme se do vysvětlování….
A že se nedá připravit dům na půl roku samoty za půl dne? Ale dá, když máte skvělé sousedy, na které se dá spolehnout, nemůže vás ani rozhodit, že se rozbije zapínání myčky, nebo že praskne plastový kbelík přímo nad linkou a vytopí i poličky, které jste nevyndávali minimálně rok – to asi proto, abychom nepřišli o ten pravý vánoční úklid 😊
Je pravda, že všechny tyto „nesmysly“ celkem rozptýlí hlavu od balení, docela totiž zabírají čas, se kterým člověk počítal na jinou činnost, takže se pak rozhodně netrápí tím, zda potřebuje dvoje kalhoty nebo čtvery, ale vezme ty, co vidí.
To, že jsme změnili původní plán asi po stopadesáté nás skoro motivuje další ani netvořit, ale je pravda, že minuty jsou nějaké kratší a kratší. Je ale super si vyzkoušet, že umíme oba s Tomem zapnout když je to potřeba, podržet se, rozložit síly a jediné, o co jsme vlastně finálně přišli byl sobotní díl Star Dance a to se, řekněme si otevřeně, dá přežít (možná bez toho přežijeme i další půlrok😊).
Ještě, že aspoň jeden z nás má rozum a nutí i mě dodržovat spánkový režim. Má to smysl, protože poslední den už opravdu dochází čas a ta hodina spánku by byla v delším horizontu málo. Vzhledem k tomu, že ale žádný deficit nemáme, teda skoro 😊, tak i hodina poslední noc lze zvládnout a finálně Letiště Ruzyně volá! Děda se adaptoval na naše změny plánů rychle a pokorně je snáší dál a veze nás i se všemi věcmi. Vůbec se nediví, když až v autě ladíme, zda za babičkou do nemocnice, kterou tam přes večer odvezli nebo už bude doma. Následně za pidi miminkem, které se nedávno narodilo a pak už „jen“ vyzvednout brýle, dezinfekci na zub, adaptér na jinou zásuvku a kdyby to šlo, tak asi hodně vína. Ale tím, že už máme v kufru víc než dost alkoholu, víno necháváme být a vyrážíme na letiště. Z původního plánu být v Praze v neděli odpoledne se stalo pondělí půl druhá ani nevíme jak. Díky všem, kdo pohlídal holky, zašil kalhoty, odvezl nás, nebo za nás doručil věci, které už jsme nestihli předat osobně.
Ale to bychom nebyli my, kdyby to byl konec srandy.
Mysleli jsme si, že máme vyhráno, jsme na letišti, sice bez zubu, možná bez vší a máme i kufry, tak už jen je zabalit do fólie a jde se na to. Babička zůstává, aby se s námi rozloučila a to ještě nevíme, jak bude důležitá 😊 Zabalili jsme sice kufry, ale paní u check-inu na nás významně mrká. Power banka v kufru, ale ve kterém? Chtěli jsme si hodit korunou, ale prozradila nám tajemství. Existuje rentgen, který nám detekuje předmět ještě před gatem. Hurá tedy na nadměrné odbavení. Kurf tak byl prozrazen, fólie rozřezána, power banka zachráněna, a co teď? Přeci nemůže být ještě konec zábavy. Zatím, co se babička projíždí s holkama na vozíčku po letišti, my děláme check in pasů. 1. povolen, 2. povolen, 3. povolen, 4. vstup na Nový Zéland zamítnut. To byste nečekali, že? Přesto, že jsme u přepážky začali o dvě a půl hodiny dříve, paní je super milá, i ona začíná být nervózní, co s tím. Já potřebuju trochu pohybu a beru ten rozbalený kufr nechat ho znovu zabalit. A poslíček mi dokonce dá slevu, prý moc lidí dvakrát nechodí a že se tvářím trochu zoufale. Popisuju mu jenom část dnešního dne a že zatím jediná nemůžu odletět a tak se mě snaží rozptýlit větou, že v ČR je taky hezky😊 V tu chvíli mě ale napadne myšlenka letět bez víz, s omezením na 3 měsíce a jdu tedy zpět s nápadem za paní na check in. Ta mě ale uvádí do reality, že i tak víza potřebuju, ale nemusí se o ně takhle složitě žádat, ale že by se to ale stihlo do hodiny a půl je naivní 😊 Proto doporučuje volat na konzulát v Aucklandu. Kouknu na hodinky a modlím, se, že i přes tmu a pozdní čas u nich někdo v půl šesté ještě pracuje a ochotněji, než poslíček u nás z české pošty, který na doručení v 10 dopoledne nestihl třetí hodinu, kdy jsme museli na letiště odjíždět.
Už prosím i babičku, která na nás dohlíží seshora, že už asi opravdu potřebuju pomoct a ani dnes není výjimka, prostě nezklamala. Po telefonátu s konzulátem se přišlo na chybu v aplikaci, sice musím být vyhozena z letu, ale letuška je velice ochotná a přidává mě na seznam ručně. Už myslím zavazadla ani neváží, jenom nám dává lístky a říká, ať pospícháme, že i ona už má být u našeho gatu a tak se tudíž s námi loučí se slovy, uvidíme se později, zpoždění určitě nebude 😊.
Po cestě ke gatu ještě stihneme zavolat všem rodičům, dětskému koutku se vyhýbáme obloukem a asi nikoho nepřekvapí, že jsme poslední, za kým zavírají vchod do letadla. Ale tak aspoň víme, že to zamkli a nemůžeme vypadnout.
Vlastně skoro nevěříme, že se nám podařilo nastoupit a tak už dohady o to, kdo bude sedět u okýnka jsou jen úsměvné a bavíme se vlastně jako bychom byli v divadle. Pocity jsou smíšené, opouštíme něco, co nám funguje ale zároveň se těšíme na nové nápady, inspirace a všechno, co nás čeká.
A jedna z odměn přišla vlastně okamžitě: Po prvním letu říká Anežka: “Mami, to byl nádherný let!”
A tak opravdu, adventure begins 😊
