Je pátek a my dáváme všem sbohem…. dopoledne se loučíme s naší Erasmus skupinou – Tom okusí akci “Peče celá rodina” a já poučena, už se rovnou hrnu k troubě 😊

Narozdíl od minulé akce má ale takhle jiný podtext, pečeme ke kafi na rozlučku s námi. Je to zvláštní pocit, dokonce i Tom se mě po dopoledni, které se známými neznámými trávíme a všichni se s námi srdečně loučí, ptá, proč vlastně odjíždíme. Chvílí držím tvář a blekotám něco o dalších zkušenostech a poznávání, ale jakmile se přehoupneme přes společný oběd a rozloučení ve škole a školce, které je ještě dojemnější, tak vlastně ani já sama nevím…Proč si to vlastně děláme? Když nám je tu tak dobře….

Nakonec i přes slzy všech ještě dlouho cestou do New Plymouth vydržíme a po zasloužené zmrzlině a mořské panně ke konci školního roku vyrážíme vstříc novým zážitkům.

A pokud si myslíte, že si z celého týdne vybavujeme jenom pátek, tak v podstatě ano, byl opravdu silný, ale během týdne jsem toho stihli daleko víc – horkou čokoládu, která se prodává ve škole – včetně marshmalounů a chutná podle holek božsky 😊

S Tomem jsme vyrazili dát sbohem naší hoře Mount Manganui a kafíčku, které jsme si zde velmi oblíbili. Zvládli jsme dát sbohem všem hřištím v okolí. Užít si Terezčin finální ceremoniál ve školce, což bylo opět velmi emotivní a vlastně nikdo z nás se loučit nechtěl. Bylo super vidět, jak bude i dětem chybět, jak vypráví, co s ní zažili a dokonce od Aisleen dostala na rozloučení dárek – mušličku a výrobek.

Terezka během tohoto týdně ve školce absolvovala i vyšetření sluchu a zvládla to bravurně! A v neposlední řadě jsem se účastnili i barevné školní olympiády, kde děti bojovaly za své týmy a kostýmy musely barvám jejich „týmu odpovídat“. Vůbec nešlo o to, kdo vyhraje, ale kdo si bude umět poradit. I holčička na vozíčku absolvovala se svým týmem všechny disciplíny a když jsem sledovala jeden ze závodů, kde bylo pro jednoho člena týmu náročné doskákat v pytli celou dráhu, vůbec mě nepřekvapilo, že k měnu za chvíli přiběhla holčička z vyššího ročníku, která měla tým koučovat a odskákala to za něj. Byla to iniciativa z její hlavy a o to byla cennější. Bez problémů ochotně pomohla mladšímu spolužákovi a on se v další disciplíně bez jakéhokoli ostychu zapojil znovu. Važme si těch, kteří umí podat nezištně pomocnou ruku a kteří se nám občas v životě jenom mihnou, ale svým gestem v nás to „něco“ posunou zase o krok dál k cíli.

A že to byla vážně sranda olympiáda, na to mrkněte na fotkách – odpověď Anežky na to, jestli nechce sundat paruku – „No tak jsem rozcuchaná, no, lítaj mi vlasy, protože skáču.“ 😊

V neposlední řadě jsme v tomto týdnu ještě navštívili horké lázně, zvládli barbeque s kamarády a rozloučili se s mořem.
Pak už tedy jen pátek ráno, poslední koupačka, poslední zamávání a hůrá hurá, New Plymouth volá.

A proč Papamoa pláče? Protože v pátek leje jako z konve v podstatě nepřetržitě a všichni nám to přirovnávají k tomu, že Papamoa pláč, je škoda že odcházíme a nejsou sami, komu je to líto….