Po druhém pokusu našeho tatínka s mapou – ne že by ty výlety nebyly překrásné, ale protože je první perfektní slunečný den, bereme do ruky mapu my – tedy holky řeší plán – rozhodnutí: výlet na pláž. Já dodávám mapu z informačního centra 😊 a vyrážíme směr Whangarei Heads na Ocean Beach. A světe div se, je tam nádherně. Je to zvláštní pocit, vracet se na stejná místa, kde už člověk před pár lety byl, když je to na druhé straně světa a chvíli mě přepadla i myšlenka, proč nezkusit nějakou jinou….ale víte proč? Protože na téhle je prostě krásně! A opravdu, mrkněte na fotky, tohle je ráj! Teda ne tropický, oceán je pěkně studený, ale písek pěkně vyhřátý a po písečných dunách se dají skvělě válet sudy nebo jí použít jako skluzavka. A ta zátoka, tohle je moje srdcovka. Takže pokud by někdo nevěděl, kam na výlet, tak nelze než doporučit. Absolutně nic nám nechybí, a proto se nám vlastně nechce vracet zpět, ale je pravda, že jsme slíbili druhý den pomoct při garážovém výprodeji. Tedy po tom, co nejdříve blbneme u oceánu v mikině, se posuneme do triček a postupný proces zakončíme dokonce i plavkami, tak poslechneme našeho rozumného tatínka a vyzkoušíme, kolik to naše půjčené auto uveze písku a frčíme zpět.
Ráno prodáváme o sto šest, opět poznáváme mentalitu Kiwáků a Tom stále nemůže uvěřit, že stereo se dá prodat za stejnou částku jako pánev a dětský pidi kočárek, který vypadá, že je v posledním tažení a ještě, že můžou být obě strany spokojené. Já mám největší radost z toho, že jsem prodala sadu šmoulů a ještě jsem jich pár uchránila pro ty naše dvě šmoulinky 😊
Jakmile zavřeme krám, přichází událost přelomu jara/léta – místni pouť. No tam prostě nemůžeme chybět. Ale pokud čekáte velký řetízák, jste na omylu. Skákací hrad se tam sice našel, pidi kolotoč taky, ale další atrakce jsou přesně ve stylu Nový Zéland, proč asi? 😊 Jinými slovy, závody ovcí v poslušnosti, promenáda krav, dovednosti koz ve skákání přes překážky a jiné. Anežku definitivně nejvíce zaujala kuřátka. Bylo neuvěřitelné, jak dokázala stát skoro dvě hodiny s kuřetem v ruce a uspávat ho a případně klidnit, když si ho na chvíli chtěla podržet i Terezka. No co si budeme vykládat, ještě, že jim byly pouze čtyři dny a ještě nebyla možnost si je vzít domů 😊 Terezku zase uchvátilo hledání odznáčků v pilinách a stolní hry, takže asi nikoho nepřekvapí, že jsme odcházeli, když už většina stanů měla zabaleno 😊 Zkrátka naše rodina je asi pouťový typ na všech světadílech 😊
Pak už jenom hurá vrátit vypůjčené auto, abychom byli připraveni to posunout o level výše – koupi vlastního.
A abychom nezapomněli, opět nás s nadšením vítají koníci – Jurášek i Safír a klobouk dolů před holkama, začínají se otrkávat a jsou schopní na nich už vyrazit i sami. Upřímně občas těžko říci, kdo kam vlastně jede a kdo ovládá směr, ale to je možná takové motto naší celé zélandské výpravy 😊 Nemohlo to zkazit ani to, když měl Jurášek větší hlad něž Anežka odhladla a protože mu neuhla z cesty, tak jí šláp na nohu a těžko říct, který z nich se v tu chvíli více lekl. Ale jednou kamarád, pořád kamarád, a na tom se ani u nich nic naštěstí nezměnilo. Neboli dnes po večeři padla věta, you do not forget the bad things, but you forget the pain. A podle čeho se to pozná? Například když Anežka zničeho nic řekně větu:“Tenhle Nový Zéland je fakt super“. A ono fakt zatím je a jsme za to neuvěřitelně vděční.
A z čeho jsme měli ještě také velkou radost? Koně jsou od nás aktuálně vzdáleny asi 3 km. Nic mega, ale přeci jen, malé tlapky naší Terezky se chvilku projdou. A tak jsme vymysleli novinku, co takhle vyzkoušet půjčené kolo. A ono to fungovalo! A co víc, dokonce jsem si tím našla možnost – možná chvílemi i nutnost, začít běhat a tak jsem vlastně byla i sama překvapená, jak to všechno zapadlo krásně dohromady.
Pomalu uzavíráme první etapu – „aklimatizace na Nový Zéland v okolí Whangerai“ a dnes dokončujeme co nejvíc do školy, do práce a balíme našeho nové autíčko, protože Northland od zítřka čeká, abychom vyzkoušeli poprvé kempování na vlastní kůži😊.
