Dokud člověk nezažije, tak neuvěří 😊 Chtěli jsme holkám dopřát zkušenost žití na farmě a paradoxem je, že jsme zjistili, že oni by klidně farmářky byly. 😊 Pro nás ale cennější zjištění je, že jsme na tom s Tomem stejně a ani jeden z nás se do soutěže “Farmář hledá muže/ženu” hlásit nebudeme 😊 Zvládnout to zvládneme, ale naše srdce jsou rozhodně jinde. Kravičky jsou pěkná zvířata, ale stačí v sousedství. Slepičku už jsem si pohladila, ale bez jejich chytání každý večer, se oba obejdeme a “self sufficient” je krásná myšlenka, ale na mase já si tak nepochutnám a vajíčka vařím většinou natvrdo, kde se barva stejně ztratí, takže si je klidně koupím v obchodě.

Na druhou stranu si o to víc vážíme mléka od mlékaře, které nám přiveze až domů. Jsme taky daleko tolerantnější k alkoholu za volantem – když si chcete jít popovídat k sousedovi a nejbližší je tak cca tři míle, takže buď s tím člověk stráví celý den nebo jede na čtyřkolce nebo zkrátka vezme auto. A že se na farmě lidi nezastaví? No ono řekněme si na rovinu, kopečky jsou tu nádherné, ale na druhou stranu, pokud tu nechcete psát knihu nebo fotit krajinky, co jiného by tady dělali? Zároveň, když jdete opravovat plot, potřebujete na to půl dne, než tam jenom dojdete. A nedej bože vám pak někdo zavolá, že vám utekla kráva na druhé straně😊 Zkrátka se tu člověk rozhodně nudit nemůže.

A pokud má někdo chuť meditovat na místě mezi nebem a zemí, kde je klid, v noci obloha plná hvězd, protože tu opravdu nesvítí nic kromě očí zvířátek, je na správném místě. I nám se podařilo po prvotní změně stylu najít si svůj životní prostor a vlastně to je i docela zajímavá zkušenost. Ale tak, jak jsme si v Taranaki řekli, že pes je krásné zvíře, ale rozhodně ne pro nás a jestli někdy nějaké, tak leda kočky, tak tady jsem si ještě jistější – farma má své kouzlo, které si ráda užiju na pár dní, ale život na ní přenecháme povolanějším 😊

A nejlepší zážitky jednotlivých dní? Terka: „Mami, tati, mě počůrala slepice“. A co řekl tatínek po počůrání slepicí, si necháme raději pro sebe 😊 Terka: „Mami, tomu neuvěříš, já jsem našla vajíčko a sama!“ Anežka: „Teď nemůžu, někam mi tu upadla ještěrka.“

Farmaříme si tu už 14 dní a světe div se, možná i tím, jak se nám to krátí, i po téhle fázi Zélandu se nám bude vlastně stýskat. Režim, kdy dopoledne něco „pokutíme“ na zahradě, vyřešíme zvěř, dřevo a těch pár rostlinek a odpoledne výletujeme má taky něco do sebe. Večery, kdy je tu úplná tma tmoucí jsou tu nádherné hvězdy, když je chuť, Anežka nám čte knížku a vlastně jakoby jsme se vrátili v čase o století zpět do časů našich babiček… za soumraku chystáme do postelí a s východem slunce se probouzíme. Podzimní počasí je ukázkové a to holek nadšení ze všeho kolem nás tak strhlo, že každý den vlastně přijde někdo s tím, že je to nejlepší den na světě a to je zkrátka nej.

Taky jsme za ty dva týdny postíhali spoustu výletů – vyrazili jsme na Waipu beach, vyšlápli na dva nejvyšší kopce kolem, zapálili čarodějnici a stihli oslavit Tomovy kulaté farmářské narozeniny, které stylově měl do stylu ovečky – těch tu na Zélandu je víc než lidí. Dárek si v podstatě vybral sám – chtěl činky, tak dostal činky farmářské – tedy dva ohromné, ale zato krásně pomalované kameny, se kterými může posilovat o sto šest 😊 Den jsme taky strávili ve Whangarei, obešli Kai Iwi lakes, vyšplhali na Tokatoka a rozloučili se s hřištěm v Dargaville, protože jsme teď o něj relativně kousek.

V neposlední řadě jsem já toho dost zvládla do práce a Tom si vyzkoušel nový projekt na dálku, takže je vidět, že nám finálně to „farmaření po česku“ vlastně svědčí 😊 Však uvidíte na fotkách😊