Věřte nevěřte, ale opustit farmu není tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Jenom nám to potvrzuje teorii, že vlastně všechno se může na počátku zdát úplně jinak, než vlastně finálně je a zároveň, že když člověk chce, může být krásně všude, když má kolem sebe ty nejmilovanější.

A tak se prostě stalo, že se nějak z farmy nemůžeme utrhnout… ale protože máme naplánovaný poslední zélandský kemping, tak vyrážíme na Maungaraho rock, Tocatoca Lookout a Tutucaca coast přes týden. Rána už jsou chladnější, ale podzimno-zimní počasí hýří barvami a vše kolem kvete.

U prvního výletu k Majáku Nguru Nguru jsme malinko podcenili příliv, a tak jsme se pro velký úspěch rozhodli v půlce přeplánovat ho na další týden, protože na plavání nám přišla už malinko zima. Ale jak jsme postupovali podél pobřeží, tak jsme vlastně zjistili, že se máme pořád co učit. Ve stejném počasí jsme u Sandy beach narazili na skupinu středoškoláků, která místo tělocviku vyrazila surfovat a nebyli zdaleka jediní. Další krásná pláž byla bez pochyby Matapouri, na které jsme dokonce přespávali, protože holky nemohli přestat obdivovat skály s mušlemi kolem.

Nedalekou Whale bay jsme potom pozorovali jenom z dálky, protože déšt se rozhodl prověřit naši otužilost. Ale opět, jak to tak bývá, všechno zlé je na něco dobré a tak navečer hurá do horkých pramenů, které byl úžasné. Teplota od 41 až po 22 stupňů, kterou já testuju maximálně nohou, zatímco holky v ní tančí 😊 Ale zkrátka každý si přijde na své. A večer už jen přejezd k Waipu beach, ráno na pláži, odpolko Costal track a zasloužená zmrzlina na konci. A pak už zpět, posbírat vajíčka, omrknout zvířátka, dát poslední ahoj skrýším a domečkům ve stromech a hurá na poslední zastávku našeho aktuálního zélandského výletu – k Sam, Stevovi, Lucy a Ruvé do Whangarei.

I tak byla farma nezapomenutelná – Terezka: „Mami, my jsme s Anežkou viděly, jak slepice jí žížalu a brouky, tak jsme jí nachytaly jiné brouky“. Nebo Anežka: „Mami, co baví tebe? Mě baví prostě příroda jako taková. Ptáčci, kytičky, hory, to je prostě taková nádhera. Mami, já bych se sem přestěhovala“.
Terezka: „Anež, já nechci odjet (z NZ – poznámka redakce), mě se tu celkem líbí“. Anežka: „ Já taky ne“. Terezka: „Ale nemáme na vybranou, viď?“
A co zaujalo mě? Třeba když jsem mohla holkám tyhle situace vysvětlovat a provázet je jimi – že vždycky máme na výběr, že záleží jenom na tom, jak se k situaci a výzvám postavíme apod. Bavilo mě, když jsme pozorovali nejrůznější druhy krav a učili se nebát, když běží proti nám, ať už je černá, nebo bílá s černýma ušima.
Nebo když přišel Tom, že mu ta „koza“ (myslel tím krávu) utekla a doteď jí tam honil. U srdce zahřálo i to, že jsme automaticky dle instrukcí dobrovolně na tracku vzali na záda pytle s pískem, které tam byly v jednom úseku položené proto, aby je turisté pomohli přenést na druhou stranu a mohla se tak postupně opravovat cesta. A jak nám pomalu tuhnul úsměv na rtech, když jsme zjistili, že je to pěkně do kopce aneb Tom: „No chtěl jsem pomoct, ale byl jsem blbej“. 😊 Ale oba jsme moc dobře věděli, že bychom to oba udělali znovu. To je taková nádhera! A třešnička na dortu? Podle příběhů, které jsme v tomto čase absolvovali jsme uskutečnili i dvě promítání – poznáte jaká? „Jitko, krávo“😊 a „Hele vodník a říká mi Fando“ 😊.

A pak už nás čekalo velmi milé setkání a přivítání. Povídalo se do večera a rozdíl nebyl jenom v tom, že jsme vyměnili farmu za dům podobný zámku – se třemi věžemi a 5 ti koupelnami, nebo podlahu, kterou člověk sdílel i se slepicemi za novou plovoučku, na kterou původně nemohla ani kočka. Ale hlavně v tom, že nám naplno došlo, že jsou to poslední dva týdny a že je čas pomalu začít balit. Ale my máme pořád spoustu plánů… Takže vzhůru do toho, abychom stihli všechny bazény, koníky, majáky, a nebo že bychom je dali na TO DO list na příště? 😊 😊 😊