Sobotní ráno. mlha všude kolem, první paprsky sluníčka klepou na okno, oči ale říkají ne a a ani se nesnaží se otevřít. Hlava se pokouší je přemluvit – výhled za svítání by mohl stát za to. Vnitřní boj pokračuje, a protože jsou ramena vah těsná, tak třeba jen jedno očičko? Výhled je opravdu dech beroucí, druhé prvnímu závidí a přidává se……jééé, tady má někdo podobné krávy jako my… a že je vede někam takhle po ránu.
A pak se začne zapojovat i další kolečko od motoru v naprosto spící škatulce….. Pruhované krávy, jako máme my teď u Steva na starosti, jsme na Zélandu nepotkali nikde jinde…. to jsou naše krávy …. A co dělají na silnici? … No zkrátka, ještě že jsou tak výrazné. Milá sousedka věděla, komu se zaběhly a už nám je hnala zpět.
Vypadá to, že v noci vyrazily na diskotéku. Takže hurá z postele, konec slunce východu a jak říká Tom, tak o zábavu a ranní rozcvičku máme postaráno 😊
A když si odpoledne pro změnu polehali koně na zem a my jsme nevěděli proč, tak si začínám říkat, jestli se přeci jen nezačneme těšit domů.
S člověkem se dá domluvit, ale veterináři by z nás asi být nemohli. Ani chudák pes nás neposlechne, když se mu marně snažíme vysvětlit, že na hřiště s námi prostě nemůže 😊.
Ale i tak, je nám jasné, že loučení bude náročné….nikoho asi nebaví balení, ale když moc nechce odjíždět, tak je tenhle proces snad ještě náročnější…
Každopádně vzhůru do toho a snad všechno bude během dvou nocí hotovo 😊
I když jsou věci, které ještě necháváme otevřené a přišli jsme na to, že nám to vlastně vůbec nevadí 😊
Anežka: „Necháme autíčko u Steva? Takže ho nemusíme prodávat? Jéééé, super a budeme za ním jezdit.“
Terezka: „Ale jednou ho třeba budeme muset prodat, ale až za dlouho, jo tati?“
Anežka: “ Nemusíme, pak s ním budou jezdit naše děti.“
Co se týče výletů, zvládli jsme snad všechno, co jsme chtěli – byli jsme na Oakuře, rozloučit se s mořem. Vyrazili jsme k majáku i do bazénu a užili jsme si koníků, pejsků, kočiček i koloběžek, kde jsme si melancholicky poseděli u sluníčka a dívaly se na spokojeně kroužící holky na okruhu a děkovali nahoru, za ten úžasný čas, který jsme tu strávili a nikdo nám ho nemůže vzít. Užili jsme si všechno, viděli jsme na pár dní i Sam, která teď podniká výlet na Machu Picchu a tak si poslední dny trávíme jen se Stevem, Lucy, Ruvé a kočičkami Delilah, Daisy, pejskem Geogem, koňmi Kipem alias Juráškem a Ruby neboli Safírem a dvěma slepicemi a 4mi krávami, které jsme zatím napojmenovali.
Je to jiný svět a to nejkrásnější na něm je poznání, že není jenom jiný místně – to samozřejmě také, ale to hlavní na té jinakosti je respekt, tolerance, pokora a láska k nejbližším. A že můžeme do kufru zapomenout zabalit cokoli, ale tyhle čtyři věci nám chybět nesmí. Je potřeba si bránit svět, ve kterém se dají zdolat nejrůznější překážky. Nebo svět, kdy máme každý nárok mít svou hlavu, pokud správně vykomunikujeme náš cíl.
Maminka: „Anežko, Terezko, máte umyté zuby?“
Terezka: „Ne, ale ukazuju Anežce papoušky.“
Zkrátka slyším své srdce být, láska mi signál dává, může za pravdou jít, i když se jí nedostává. Lásku a pravdu v úctě měj, i když na světě je jí málo, lásku a pravdu lidem přej, jen se nevzdávej jen se nevzdávej.
