Všichni se nás ptali, jaký byl let, jak holky zvládly tak dlouhou cestu a jak jim to vůbec můžeme dělat, tolik hodin v letadle? No dost jednoduše, nevím, jestli nás to klasifikuje mezi nejhorší rodiče na světě, ale po vystoupení z letadla se obě dvě shodly na tom, že bychom měli přestoupit a letět ještě jednou!

Ať už je k tomu motivovalo letiště v Soulu, kde se dalo vyblbnout jako v zábavním parku, nebo modrá sluchátka, která dostávaly děti v letadle, aby mohly poslouchat anglické filmy s titulky 😊 a nebo jídlo, které bylo skvělé, případně to, že se mohly vyspat na nás – někdy pod námi, někdy vedle nás, zkrátka kdekoli, toť otázka, ale každopádně bylo super je vidět vysmáté a stěží se vysvětlovalo, že poletíme zase až za půl roku.

Pak následoval první kontrolní bod na vstupu a celník nás právem upozornil, že náš plán má trhlinu v podobě víz na cestu zpět, o té jsme ale již věděli a tak nás nepřekvapil jako předtím a my tedy vesele pokračovali.

Pak bylo potřeba projít přes kontrolu z životního prostředí. Po zkušenostech z minula jsme měli jídlo v jednom kufru a přiznali jsme vše, na co jsme si vzpomněli. To ale taky znamenalo vystát všechny fronty postupně…jídlo, boty, a pak frontu na stan – vzhledem k tomu, že to trvalo víc než 3 hodiny, tak Tom už pomalu zvažoval i stan vyhodit 😊

Ale zvládli jsme i toto a už mohli směle pokračovat do víru velkoměsta, aneb první noc v Aucklandu.

To ani nemluvím o tom, že jsme si nakonec v batohu omylem zapomněli nesnědené křížaly, které nám babička dala na cestu na letiště. Nic z ovoce a nevakuovaných věcí se nesmí převážet na NZ. Pokud by je celníci našli, čekala by nás právem pokuta hned na startu, ale jak se říká, štěstí asi přeje buď připraveným, nebo těm, co si to zaslouží 😊

Miluju Zéland, protože jsou tu opravdu ochotní lidé a když jsme přemýšleli, jak se do centra dostaneme – doprava je dost podobná jako na Pražské letiště – tak kromě taxíku hned přišla paní s radou, že je to naprosto zbytečné, že tam jede autobus a vlak, že máme rozhodně lepší a levnější vybrat tuto možnost. No proč jí nezkusit ?😊 

Na otázku jsme si odpověděli vzápětí, když se jednomu kufru utrhlo kolečko a vlak nás sice vyhodil v centru, cca 900 m od místa, kam jsme potřebovali, ale při pohledu vzhůru jsme s Tomem skoro omdleli. Cesta vypadala, jako bychom měli zdolat nejprudší uličku na světě v San Francisku a myslím, že nám oběma bylo jasné, že na Sněžku s dvěma krosnami, třemi kufry, dvěma batohy a dvěma dětmi taky nechodíme. A to děti měli ještě svůj kufřík a batůžek, ale to se v tom počtu už lehce ztratí 😊

Vlastně bylo finálně fajn, jak nás i takto zdánlivě banální situace nutí přemýšlet co a jak, improvizovat a přemýšlet. Když nevidím taxi a přitom vidím kam chci dojít, ale síly na to nejsou, tak co s tím? I proto jsme tady, opět se naučit přemýšlet o tom, že je nejen možné jezdit na druhé straně, ale taky je možné se na situace dívat z více stran. Dva pedály nutně neznamenají, že potřebuju k řízení dvě nohy, ale spíš, že ve dvou  – v našem případě ve čtyřech, se to lépe táhne. A tak i tuto situaci jsme vyřešili, zjistili, že je možné se hromadnou dopravou „přiblížit“ sice dál k hostelu, zato až na vrchol Sněžky a řešení bylo nasnadě. 

A tak jsme si užili první noc v Aucklandu, snížili Jet-lag u dětí na nulu, u nás na půl a vyrazili ráno na cestu ještě víc na sever, tedy to Whangarei, které teď bude naším domovem na plus mínus tři týdny.

Mnoho lidí se ptá, jaké je tu počasí. Přelom jara a léta znamená cca 10-14 stupňů po ránu a kolem 20ti přes den. Ta energie ze slunce je super. I když to za tropy ještě nepovažuju 😊 

Pozorujeme zelené kopečky, chodíme denně krmit koně, česat je, jezdit na nich. Zkrátka děláme věci, které doma nemáme úplně na denním pořádku a zkoušíme, co vlastně všechno jsme schopní zvládnout. Dříve jsem se na koně dívala maximálně z dálky a teď je sama chytám, dříve bych se bez kafe neobešla a teď dobrovolně zkouším, jak vypadá v reálu abstinenční syndrom, když jsem kafe neměla víc jak týden a snažím se přeorientovat na jejich zdravý životní styl. Pomalu přivykáme dennímu režimu zde, pracujeme přes sice noc nebo brzy po ránu ale vlastně nikam nespěcháme, máme na to půl roku. I tak jsme už stihli výlet na Whangarejské vodopády nebo do přístavu, přičemž minimálně nábřeží (plné skulptur a hřišť) určitě stojí za to, abychom se tam vrátili!