Jak jsme předeslali už v minulém zápisku, čekal nás přesun do nižších geografických poloh – do Bay of Plenty, konkrétně města Tauranga.

Anežka to dobře pojmenovala, budu parafrázovat: “Teď byly dva výlety a odteď už budeme dělat kratší.” Co si budeme povídat, celé toto naše putování je jeden velký výlet, ale pravdu má, holka naše. Abyste pochopili, hlavní cestování jsme chtěli mít v létě, kdy jsme očekávali příznivější počasí (což se naprosto vyplnilo) a od začátku nového školního roku jsme doufali, že budeme moci zaplout do místního kolektivu.

Podařilo se! Anežka byla přijata do místní školy, Te Akau ki Papamoa school, do čtvrté třídy, aby si tu mohla vyzkoušet jeden semestr v místním prostředí. Přáli jsme si, aby se to povedlo a mohla si vyzkoušet, jaké je to jinde. Od nového prostředí, jiných postupů, lidí … no co budu vyprávět, jistě si to dovedete představit.

Už v úterý, 30. ledna, jsme se vlastně přestěhovali více do středu severního ostrova, kousek pod Auckland. Poprvé jsme naložili všechny věci, co tu s sebou máme (předtím jsme je vždy nechávali ve Whangarei) – auto to mimochodem zvládlo s přehledem, i když jsem měl ze začátku vážné pochybnosti – a vyrazili jsme na další pouť.

Byteček, ve kterém teď přebýváme, nám přálo samo nebe, pač je situován téměř u pláže, v dochozí vzdálenosti do školy a také do obchodu. Má malou, příjemnou zahrádku a stíněné venkovní posezení, kde se nám daří často obědvat či večeřet – skoro bych řekl až k západu slunce. Inu, děkujeme za něj, moc se nám tu líbí.

Ve středu jsme stihli soukromou návštěvu školy, setkali jsme se tak asi se všemi učiteli, prošli si všechna hřiště, dodělali papírování a … v pátek první školní den. Přivítání do rodiny (maorsky – whanau) školy proběhlo velmi krásným rituálem – Powhiri. Je to oficiální ceremoniál, při kterém všichni studenti a učitelé zatancují vítací haku a pak za krátkých proslovů a několika písní, přivítají nové žáky i s jejich rodinami do kolektivu.

Terezka byla trochu smutná, že Anežka bude mít vlastní program a ona ne. Ujišťujeme ji, že školku vyřešíme (bohužel do školy to ještě nejde) a taky si bude moci užít vlastního programu s novými dětmi. Ale to až další týden, za což si tedy vykoledujeme ne úplně přesvědčený souhlas… nicméně, co mám s rodičema dělat. Tedy uvidíme, jak se to vyvine.

Mezitím oslavíme další nový začátek zmrzlinou, koupačkou v moři a melounem na pláži a o víkendu se jedeme podívat na geotermální (rozuměj horké) prameny v Rotoruře.

Cestou do Rotoruy obdivujeme Okerere falls, velmi hezká řeka/vodopády. Sice trochu divoká, ale velmi pohledná. Někteří nejmenovaní členové výpravy se už vidí na sjezdu těchto vodopádů, řka: “Před deseti lety jsme to taky zvládli, ne?” Konzervativní členové výpravy jsou trochu na vážkách a pořád přemýšlí, jestli je to dobrý nápad (kosti už nejsou tak mladé, že?).

Horké (mnohdy až vroucí) prameny uprostřed města pak byly zajímavým překvapením. 

Zvládli jsme i sociální vložku. Po šesti letech jsme se navštívili s dalšími Čechy přímo zde, v Rotoruře. Abyste rozuměli, před šesti lety jsme se během předchozího zélandského putování setkali na jednu noc kdesi v kempu. My s téměř dvouletou Anežkou, oni s dvouletým Samíkem. Slíbili jsme si, že se někdy uvidíme. Rok se s rokem sešel, nebo spíš šest se se šesti sešlo a slib jsme splnili. A co víc, obě rodiny jsme bohatší o stejně starého sourozence. Doufejme, že se neuvidíme zase až za šest let.

Potom jsme ještě zvládli bublající potůčky, trochu toho sirného “smradu” a na závěr zakončené čvachtáním v horkém prameni. 

Trochu se nám připozdilo, bylo zároveň i docela zima, a tak jsme nasedli zpět do auta a šup zpět do našeho domečku.

Uvidíme, co nám další týden přinese…