Příjezd do Whangarei jsme tentokrát prospali  v autobuse všichni, ale protože víme, že tuhle cestu budeme mít ještě možnost absolvovat během pobytu zde několikrát, tak jsme se tomu ani nebránili. I když unavení, dorazili jsme tam o 4 hodiny dříve, což dávalo možnost si ještě za dne užít „druhou rodinu“. Protože jsou na Zélandu prázdniny, byla doma i mladší Ruvé, Lucy nás vítala nadšeně, jako bychom snad ani nikdy neodjeli a Sam a Steve se vůbec nezměnili. 

První týden jsme tedy využili jejich pohostinnosti a začali se opět seznamovat s životem tady kolem. Holky uchváceny koníky si rychle připomenuly, jak a co s nimi, aby se ony nebály jich a ani koně holek😊. My jsme oprášili autíčko, které na nás nezapomnělo a kromě baterky, filtrů a oleje, nepotřebovalo žádnou výraznou opravu. Ještě tedy teď vozíme driving belt – řemen, který plánujeme přehodit, ale klobouk dolů, jak tu na nás počkalo. A celkově jsme si tady užívali první týden. 

Po příjezdu ještě bylo pár přeháňkových dní, což ve srovnání s tím, že týden zpět tu byly povodně, bylo vlastně pořád ok. Následně vysvitlo sluníčko a my nadšení z tepla (Mnichov -8°C, Whagarei +25°C) Není se čemu divit, že po prvním výletu na pláž se z nás staly smaženky. I když namazaní, neodhadli jsme ten teplotní rozdíl, takže někdo krk, někdo ruce, někdo břicho, ať o to není nikdo ochuzený 😊 

Prošli jsme si i cestičky na nejvyšší kopec kolem, zjistili, že je hlídají stejní pejsci, kteří si nás také pamatovali a vyzkoušeli i koloběžky a zmrzlinu na Waterfrontu, která stejně jako předtím, prostě nemá chybu. Tom vyrazil se Sam a Stevem i na naši milovanou Oakuru, pomoci rodině odklízet bahno po sesunu půdy po povodních, já jsem pohlídala děti – nebo oni mě? 😊 A bylo krásné vidět, jak ty děti, které jsem tu „vychovávala“ před 14ti lety už jsou samostatné, dokonce začínají myslet jedna na druhou. Pořád ta hendikepovaná je schopná, narozdíl od té mladší, najít vodítko pro psa rychleji, nebo tuší, jak se zapíná pračka. Ale už i ta mladší nemyslí pouze na to, kdo co za ní udělá, ale napustí flašku sestřičce, nebo jí jde hledat klobouk proti slunci. A tak si tam tak kolem stojím a přemýšlím, že každý věk má něco do sebe. 

Miluju svoje holky a neznám nic krásnějšího, než jejich aktuální úsměv a ten pohled, který říká, ano mami, jsem v pohodě a užívám si. Ale zároveň se těším i na tohle období, kdy je budu jen pozorovat, jak si vedou, jak zvládají bězn0 i neběžné věci a budu na ně tiše nebo možná i nahlas hrdá. Snad si uchovám tu všímavost k maličkostem, které sestry dělají správnými sestrami. U těhle zélandských jsem měla možnost ovlivnit jenom střípek v mozaice jejich života, ale i tak je krásné, že jsem u toho mohla být. A vidět je teď, jak se stávají dospělými, jak se mění a pomalu se staví na vlastní nohy a sbírají zkušenosti, mě nutí k zamyšlení nad tím, že nejen já formuji je, ale čím dál tím víc oni formují nás. A je super to pozorovat. Jako by se člověk díval na divadelní hru a někdy byl hercem, někdy nápovědou a někdy „pouhým“ divákem v hledišti a tleskal. 

No a co nás čeká dál? Než jsme se přesunuli, ještě jsme si zablbli v sobotu na Kai Iwi Lakes a pak už zabalit, přebalit, nechat udice a kufr v garáži, naložit kajak, surf, kyblík a lopatku, na chvíli poslední jízdy na Juráškovi a Safírovi a hurá za našimi dvěma stromy, aneb Papamoa volá 😊