Když se člověk vrací na stejné místo, má to výhody i nevýhody. Výhodou je například to, že může po cestě v autě i spát, protože některé věci už viděl a není mu tak líto, že tím mine přírodu kolem. Nevýhodou může být ale například to, že vlastně automaticky porovnává, jaké to bylo předtím. Je to ještě v živé paměti a co si budeme, překonat minulé dobrodružství, to bude náročné 😊

V Papamoe nebydlíme sice na stejném místě, ale cca 500 metrů vedle, takže přesně víme, kudy do školy, kudy do potravin apod. Tak tímto mapováním nemusíme trávit čas a tak jak jinak, než že po přijezdu nakvečerou ještě hurá na pláž 😊

Je krásně, ale naše otužilá část výpravy míří rovnou do vody, ta méně otužilá  – tedy já a Terezka – já na písek, Terezka po kolena 😊Není kam spěchat. Další den už jsem v neotužilé časti skupiny sama 😊 Třetí den beru neoprén a přidávám se k nim a čtvrtý, neuvěřitelné, i já bez neoprénu uznávám, že ten oceán vlastně není zase tak studený. Blbneme na kajaku, Terezka se přestává bát vln a naopak oceňuje přírodní houpačky na vlnách a že i tam, kde nestačí jí může nadnášet vesta. Anežka po prvotních neúspěších zjišťuje, že i  na surfu je třeba se učit a nečekat, až mě praští do nohy 😊 A že to nejde samo, ale postupně to je lépe a lépe a to nemluvím o tom, že na kajaku dojela na Kai Iwi lakes sama až k bójce pro lodě a zpět. 

Nová etapa začala nejen místem, ale i režimem. Holky se zapojily do místní školy a i když je to jeden z důvodů, proč jsme se jeli, nějak nás pořád ten úsměv místních lidí nepřestával první dny udivovat. Jakoby na něčem ujížděli, měli nějaký tajný recept, nebo prostě jim někdo ten úsměv a pohodovou náladu na obličej přišil. Ať už tak nebo tak, je to neuvěřitelně milé a daleko lépe se s tím prolamují ledy. 

Když se na vás ve škole někdo pořád směje, postupně máte chuť se smát taky. A vlastně ani nevíte proč. A ono je to prostě nakažlivé. Kéž by se tato nákaza dala šířit aspoň stejně rychle jako Covid, to by bylo na světě krásně. 

Obě koordinátorky pro mezinárodní studenty jsou první den ve škole k ruce, zařizují pro nás uniformy a nic po nás nechtějí, jenom to, aby se holkám líbilo. Ředitelka se usmívá a vypadá, jako by náš příjezd byl její splněný sen pod Vánoční stromeček a nemohlo jí potkat nic lepšího. A to si vezměte, že dle našeho přístupu k nim přišly studovat dvě Češky, co umí minimálně anglicky, je potřeba jim vše překládat a je jasné, že budou třídu zpomalovat. Dle jejich optiky je to ale příležitost třídě zprostředkovat jinou kulturu, navnímat jiný systém a udělat si přátelství na celý život. No nezvykli byste si na to? 

První týden mám i já problém opustit to „naše“ klasické ujišťování, jestli ještě něco nemáme doplnit, udělat nebo dozařídit. Ale přiznám se, že od toho následujícího týdne jsem aklimatizovaná a tenhle přístup, nedělat si obavy, které nejsou nutné, si opravdu užívám. Kéž by se tyhle vstřícné a otevřené názory v nás zachovaly opravdu hluboko a brali jsme je jako inspiraci. 

Terezka tak prošla první den vítáním do „školní rodiny“. Anežka, jako mazák, už jí vlastně vítala 😊 A  my jsme se s Tomem opět zařadili na „Erasmus pro dospělé“ a  na vítání si osvěžili maorštinu – respektive nerozumněli jsme ani slovo, ale usmívali jsme se 😊 😊 😊  a opět si připomněli, jak jejich kultura je založená jednak komunitně a jednak, jak hlavní slovo zde mají muži. Přesto, že ředitelka je žena, tak hlavní slovo měl učitel, muži seděli v první řadě a k ženám je chovaná úcta, například tím, že vchází první, ale respekt k mužům je tu hluboko zakořeněný. I jejich pozdrav – „Berany, berany, duc“ patří mužům mezi s sebou. Nesporné je ale i to, že respekt budí každá chlapská maorská postava sama o sobě 😊

Holky se ve škole tváří spokojeně a to je pro nás to nejhlavnější. Užívají si výuku venku. Terezka přišla s tím, jak má ve škole českou kamarádku – no ona asi není úplně Češka😊, ale vypadá to, že čeština s dialektem může být angličtina s maorštinou a obráceně. Takže vlastně proč ne. Anežka zase nadšená z toho, že má ve třídě Sofi a Avy z minula a tak jsou všichni spokojení, včetně nás s Tomem. 

Odpoledně trávíme jak jinak než na pláži a o víkendu jsme vyrazili na první kempování. 

V pátek oslavili Waitangi Day – den nezávislosti tady. Byli společně na jejich festivalu, okusili zase trochu nové kultury, ukázali si, že i člověk bez nohy může být dobrý v něčem, co zase nedokážeme my a obráceně. Snažil se nás naučit bubnovat. Přišel sám – asi když si všiml našeho přenádherného smyslu pro rytmus 😊 Ale nechtěl nás předělávat, nic nám nenutil, jen ukázal jednu z možných cest. Pak jsme ještě vyzkoušeli místní popcorn, vyrobili zázračnou mastičku z Kawa Kawa rostliny  – zajímavé je nejen, jak se vaří, ale že léčebné účinky závisí i na tom, jak se s rostlinou mluví, jak se strom poprosí, když si trháme listy apod. Respekt a úcta k přírodě a jejím zákonům je tu cítit že všech stran. 

Ten den jsme ještě stihli dodělat věci do práce a pak hurá na východ, zase za novými zážitky. Tam jsme se doteď ještě nedostali a bylo zajímavé zjistit, jak vlastně není co porovnávat. Je to stejný Nový Zéland, jsme možná o pár let krásnější, ale nové zážitky mohou být jak na starých, tak na nových místech a je to jenom o tom, jaké si to uděláme. 

A tak jsme si to udělali hezké. Strávili jsme den u Ohope beach, prošli místní stezku, přespali na vyhlídce a možná poprvé zahlédli naživo ve volné přírodě večer kiwiho. Ráno tradičně ošetřili stromy, užili si hřiště, omrkli jeskyni ve Whakatane, na kterou jsme se vybavili čelovkami a nakonec nebyla průchozí 😊 a dolezli k vodopádu. No na jeden víkend toho nebylo málo. A když připočítám, že jsme našli šumící mušle, pozorovali ptáčky, motýly – bělásky, žluťásky i fialovásky, viděli maorskou loď a vylezli na vysoké prolejzačky, tak je pochopitelné, že jsme se vrátili polospící, ale naprosto spokojení 😊