Další týden už jsme plni sil, máme nový klínový řemen, ale i tak – nic se nemá přehánět a tak týdenní kempování odkládáme, abychom měli jistotu, že se nic nezanedbalo😊
Ale že bychom se úplně „nikam nehnuli“, to se také říci nedá. Více odpočíváme odpoledne, ale postupně zjišťujeme, že většina únavy není ani tak v těle, jako v hlavě. Přeci jenom, první zkušenost s nemocnicí, neznámá situace a nové prostředí dalo zabrat. Ale teď je potřeba se s tím poprat. A když paní učitelka chválí, chválí a chválí, světe div se – nebo tady už možná se ani divit nemusíme, ono to zabírá. Anežka je vyléčená. Proč hledat chyby, když můžeme hledat pozitiva. Proč si kazit den tím, co kdyby. A tak ve středu vyrážíme s mezinárodní skupinkou na vítání všech studentů z nejrůznějších zemí. My si připadáme jako na olympiádě, fotíme se s vlajkou a na dálku tak fandíme Čechům. A o co více jsou proslovy řečníků nudné pro ty nejměnší, o to víc jim pak chutná připravené občerstvení a zajímají je maorské, čínské i japonské tance. Česká skupina tu není tak početná, musíme to do příště vylepšit a nějaký tanec také nacvičit😊
Terezka opět najela na režim škola, pláž, koupačka a teď k němu přidala i tenis. Měla neskutečnou radost, když vyhrála soutež, kterou v rámci kroužku pořádali. Anežka ještě s koupačkou čeká na další týden, ale ve škole hledá příležitosti, kde se dá. A tak po tom, co na volejbal sice dorazíme, ale o týden dířve – no i takové úskalí má angličtina 😊 Tak další den, kloubouk dolů, si sama domluví brigádu. A tak my, jako pyšní rodiče, vyrážíme hned po ránu do obchodu a hádejte, kdo nám prodává kávu a čokoládu… Mezinárodní zážitek je to bez pochyby pro všechny.
Chcete–li konkrétní příchuť nebo něco jiného než hot chocolate with marshmaloons (překlad: horká čokoláda s marsmaloun – pozn.redakce), tak budete nejspíše překvapeni, ale i to vám může zlepšit den. Zkrátka dovednosti, které si odtud holky odnáší během pouhých aktuálně tří týdnů – nestíháme smekat klobouky. A to nemluvím o pátku kdy hurá na rugby. Terezka hraje jako o život. Protože jich je v týmu více, je potřeba střídat. Ale konec zápasu rozhodně nestopne hru. Okamžitě si nchází kamarádku a během Anežčina zápasu hraje ona další. A Anežka? Klidový režim je ten tam. Půl hodiny bez vystřídání na fotbalovém hřišti bez pauzy. A když se k tomu připočtou i prolejzačky a následně volejbal s námi, jsme zpátky v původní kondici.
To nám zároveň nahrává, v sobotu vyrážíme na Oceans – největší festival a závod na Zélandu v surfingu a záchranáření. Něco jako u nás Dřevěnice ve volejbale, jenom podle Terezky tam nemají chleba, ale ledovou tříšť. A pak stihneme ještě na chvilku akrobacii stíhaček, oslavu čínského nového roku – kde btw. starosta, který nás minulý týden vítal, se u nás zastavil (asi jsme mu byli povědomí) a sám se s námi dal do řeči. Zjistili jsme tak, že zná našeho Ondřeje Synka a my zase známe Tomáše Karase a tak ono opravdu platí, že přes tři lidi se poznáte skrz celý svět. A tím, že lidé tu jsou tak otevření, to není jenom teorii, ale je to prostě běžná praxe.
Následně jsme zamířili na moje nejoblíbenější místo nového Zélandu. Jestli bych přestěhovala jednu věc, tak by to byla tato – Kerosene Creek. Řeka, nebo spíš takový potok, ale termální, tedy teplý…. A cákali se a cákali se a pokud se nerozpustili, tak tam leží doteď 😊
Ale nerozpustili jsme se, přespali, ráno „vyběhli“ na Rainbow mountain (překlad: Duhovou horu, pozn. redakce), slezli se opět vykoupat, pak se přejeli podívat do Rotoruy, na Okere falls a místní jeskyně, a pak se spícím zadní křídlem auta dorazili sice znavení, ale super spokojeni po perfektním víkendu do našeo aktuálního „ráje“ Papamoa. Jak to kde vypadalo, můžete mrknout ve fotkách.
