Někdy si říkám, že celý tento pobyt je dovolená. Asi ano, pro některé smysly určitě, pro některé „funkce mozku“ 😊 asi také, ale tohle byl týden, kdy jsme si vzali volno i ze školy a z práce a tak byla dovolená se vším všudy. Vyrazili jsme kempovat po západní části severního ostrova. 

Nejdřív jsme potkali v McClaren falls glow worms  – svítící červy, kteří jsou „specialitou“ Nového Zélandu. Takové místní světlušky, které vypadají jako modé malé hvězdičky a drží se na skále nebo na okraji lesa. 

Pak jsme pokračovali přes Wai-o-tapu – kde je soutok teplých geotermálních říček. Každá má sice jinou teplotu, ale najdou se tam i studenější pramínky, které tak příjemně ochladí, pokud je to potřeba. A pro nás tedy ráj. Já na nejteplejších, holky někde mezi a pořád někde jinde a Tom si vystačí s pár minutami v té studenější 😊

Pak jsme pokračovali na Huka falls a směrem k Red moon Creater. Prošli jsme se oblastí, kde to všude kouří, jako u indiánů a vysvětlili si, proč to tak je a proč není dobré šlapat tam, kde to kouří 😊 Opravdu se to na první pohled nezdá, ale ta země je víc než teplá a občas i víc než vařící 😊

Pak jsme se rozhodli změnit původně zamýšlený směr a vyrazili do největších Glow worms jeskyní na Zélandu. Jsou opravdu pěkné, o tom žádná, ale také dost turistické. Takže pokud si představíte Koněpruské jeskyně a o trochu větší, tak je ono, jenom se na to stojí dost fronta 😊 Ale na druhou stranu, ten závěr potom stál za to. Projeli jsme se v tichu a naprosté tmě na lodi jeskyněmi a obdivovali svítící červíky všude kolem. To byl opravdu zážitek. 

Pak jsem tam prošli ještě malý procházkový okruh s výhledem na krajinu a mířili jižněji, směr New Plymouth. To je město, kde jsou nádherné západy slunce, nádherné černé pláže a cestou jedna, která je potřeba sladit s přílivem/odlivem😊 Tatínek nás neustále popoháněl, že to nestihneme a budeme mokří, ale vše dobře dopadlo. Three Siters jsme stihli i bez toho, abychom si pak zaplavali, i když teda bahňáci jsme byli pořádní😊 

Další den jsme pak strávili kocháním v místní ZOO – kde nenajdete žirafy nebo slony, ale místní faunu. Proto se tam dá potkat s opičkou, nejrůznějšími ještěrkami, kapibarou a hlavně ptáky všech barev a velikostí. A k dovršení ZOO jsme se vyrazili podívat na zvířátka, o která jsme se starali před dvěma lety. Tenkrát jsme rodinu minuli  – my jsme přijeli až po jejich odjezdu a odjeli ještě před jejich příjezdem. Ale o to to bylo tentokrát milejší. Pejsek Coco, kočičky Biscuit i Boss, jako by si nás pamatovali a rodina? Ještě po dvou letech nám děkovala za péči o jejich miláčky a objetí, která následovala, ve mě zůstanou na dlouho. Nevím, jestli je to tou srdečností lidí tady, ale je skvělé vidět, že důvěra zkrátka může fungovat, i když se vůbec neznáte a že dobrých, hodných a poctivých  lidí je na světě pořád ještě dost, jen je třeba být takový sám. Protože možná jsem naivní, ale stále věřím na pohádky a že zkrátka k sobě přitahujete takové, jaké si zaloužíte.

Protože jsme plány přizpůsobovali počasí, ten den už jsme zvládli jenom kratičký Goblin Track a Manganui George track,kde jsou moutné nejen Kauri stromy a do kterých se lze celí schovat. 

Zároveň dle předpovědi na další den mělo být krásně. Rozhodli jsme se tak ve čtvrtek místo plánovaného bazénu, zvolit výstup na protější vrchlol oproti Mount Taranaki. Trasu jsme dostali doporučenou. Buď výstup na sopku, nebo tohle. Po zvážení všech sil jsme se rozhodli sopku nechat na příště a začít šplhat 2,5 hodiny k chatě, od níž je pak další cca půl hoďka onen výhled. Obloha nebyla bez mráčků, ale i tak jsme měli výhledy moc pěkné. Na Poukai Hut jsme dorazili ještě relativně plni sil – potkávali jsme spoustu výletníků, kteří nás zdravili a povzbuzovali slovy Hi Beatiful Family 😊 A tím vzdávali holt nejen holkám, které šlapaly bez jediného slova (domluvily jsme se s Anežkou, že zkusíme, jak velkou sílu má motivace  – jak nahoru, tak dolů a jak moc může pomoct si říct, já to dokážu). A ono to fungovalo. Kloubouk dolů i před Tomem a jeho batohem, kde byla výbava pro „strýčka příhodu“, ale nezbytná do hor. Terezka plná sil nepřekvapila, došla bez nejmenší únavy a mohla by jít asi klidně znovu. Anežka sama uznala, že se jí šlo super, když nepřemýšlela, jak je to ještě daleko s shrnula to, že to byl nádherný výlet. A my s Tomem? Začínáme si uvědomovat naše limity. On nesl batoh, já primárně řešila věci kolem, ale už se těšíme, až se role obrátí. Ty malé přestávají být vlastně tak malé a je potřeba je naučit, co to obnáší. Takže nakonec batoh navíc dostala i Anežka. Terezka protestovala tak dlouho, že chce taky, že nakonec batoh nesla skoro celou dobu ona, ale byla ten nejlepší „Zásobáček“ na světě. Ona měla úkol, rozdávala vodu a zásoby a my s Tomem se kochali jejich úsměvy a výhledy kolem. Ano, došli jsme také s úsměvem, ale s daleko unavenějšíma nohama než oni. A realita je jasná, buď musíme začít pravidelně něco dělat, nebo jim zkrátka přestaneme brzy stačit 😊

A to i přesto, že na jednom místě se Anežka kochala a blbla tak moc (a to stála na místě a jenom se na schodě otočila), že si rozřízla na koleně pěkně hlubokou jizvu. Cestu dolů to sice neohrozilo, i když je pravda, že na další vrchol jsme pro jistotu už nelezli. 

Ale bohužel, bazén jsme museli odložit, nechtěli jsme do kolena zanést infekci.

Cestou zpět jsme se vraceli přes Lost Highway, cesta, která je podle holek neskutečně dlouhá – což mají pravdu 😊 Každou chvíli tam člověk zastavuje a fotí. Taky je to asi jediná oblast, kde pořád zbylo hodně ovcí a to nejen na kopcích, ale potkáte je i na silnici. Celkově nám totiž přijde, že kromě tady a Papamoy, vyměnili za ty dva roky na Novém Zélandu ovce za krávy 😊

Následovala zastávka v samozvaném státě ve státě Whangamomona, kde mají i české velvyslanectví, pak v Taumaranui, výšlap na výhled a přespání u přehrady a jezera. A procházka k nejdelšími vysutému mostu a pak Blue Springs – posvátné řece. Ta byla tak průzračná a bílá/modrá, že holky přišly s tím, že u ná s musíme prostě ty potoky vyčistit, že tohle je nádhera.

Cesta byla ale delší, než všichni oekávali a tak už jsem musela hodně přemlouvat, abychom došli až na konec, ale povedlo se a dokonce jsme se stihl vrátit i zpět do našeho přechodného domečku. 

V neděli jsme se pak vyrazili podívat na „naše Aura“ Stromy a na Waterfront v Tauranze, protože jsme tam slíbili jedno dětšké hřiště, které není nikde na světě, jsou na něm totiž kočičky a pejsové, plus se tam dá koupat 😊

Fyzicky jsem tak zakončili týdenní dovolenou, mentálně v ní pokračujeme dále 😊

Mrkněte, jak jsme se měli zde.