Tento týden byl ve znamení práce po dovolené 😊 Odpočinuli jsme si a je potřeba dohnat to, co se bez nás neobešlo. Ale vlastně by za to měl být v jistém slova smyslu člověk i rád, že zkrátka je znát, když tam nejsme, takže proč ne 😊

Po odpolednech jsme doháněli školu, kroužky a užívali si počasí. Terezka si pozvala kamarádku, a tak jsme zase více poznali mladší věkovou skupinu a bylo to moc fajn. 

Pro mě a Toma byl největším zážitkem týdne Okere falls. Největší vodopády na světe, které mohou oficiálně jezdit amatéři. 7m vody kolem nás a i když jsem zpočátku já byla ta hrdinka, která si to nechtěla nechat ujít, tak postupně, jak jsem se převlékala, jsem si vlastně byla jistá, že vepředu sedět možná úplně nemusíme. A když se začalo mluvit i o tom, jestli máme s sebou všechny potřebné léky pro přežití apod… začala jsem si vybavovat ty naše princezny ve škole a dělala si srandu, že aspoň jeden z nás se musí pořád držet nad vodou😊. 

Je potřeba překonávat své limity, ale když Tom nadhodil, kolikrát tak asi tamti z Indie (skupina, která měla zabookovaný stejný čas) byli na vodě, tak mi přestávalo být všechno jedno….ale nevím, jestli zasáhla babička či zkrátka ruka osudu, dostali jsme se k posádce, která už na vodě byla a hlavně, náš guide byl naprosto senzační. Nejen, že přesně znal trasu, na každém místě věděl, co dělá voda a co má dělat on, ale naprosto respektoval všechna bezpečnostní pravidla a po cvičném menším 4,5 metrovém vodopádu jsme mu už naprosto věřili. Samozřejmě – po zélandsku nás nechal vyzkoušet všechno, zaplavali jsme si, zaskákali jsme si, vyzkoušeli jsme si vylovení pasažéra, ale hlavně, zvládli jsme to nejen se ctí, ale super jsme si to užili. Guide nás bavil tím, jak to včera studoval na youtube, ale i přesto jsme se stali druhou nejúspěšnější posádkou této „mini-výpravy“, vypadl nám z raftu jenom jeden člověk a dokonce jsem to nebyla ani já ani Tom 😊

No zkrátka parádička, zážitek, který bych přála každému. Ten pocit, že jste to překonali a pomohli si společně opravdu zahřeje i ve vodě, která není úpně termální 😊. 

Odpoledne jsme se vrátili k naším školačkám a při fotkách jim vyprávěli, že až jim bude 14 let, mohou to také zkusit, ale jestli jim to nakonec dovolíme a oni budou opravdu chtít, to ukáže až čas 😊 Další den jsme se účastnili školního HUI, kde se na videu prezentovaly i holky – usměvavé slečny, které si užívají všech možností, které jim nová škola nabízí. No jsme opravdu  hrdí rodiče. A  pak hurá na těšení na víkend. Mělo být krásně, takže Terezky přání – pláž a kopat horké prameny – neboli Coromanel Hot Water Beach. Tomáš neveřil, ale naše slečny jsou k nezastavení. Nejlepší čas je 2 hodiny před a 2 po odlivu, ale celkově cca 6 hodin se dá kopat. A oni opravdu šest hodin kopaly 😊 Já si užívala teplou vodu, Tom prošel pláž tam a zpět několikrát a naši vodníci pořád kopaly nové a nové bazény, které zastavil až velký příliv, a tak i tatínek se dočkal večeře😊

Druhý den jsme pak vyrazili na asi největší dosavadní výšplap. 3,5 hodiny vzůru a 3,5 hodiny dolů. Kaitarakihi summit. Nahoře poslední úsek po skále a zvládli jsme to! Překrásný výhled dolů, čokoláda pomáhala na energii a lezení po skále bylo pro holky dle jejich vyprávění nejzajímavější. Jejich energie následně neuvěřitelná. Opět jsme s Tomem, minimálně cestou dolů, byli ti nejpomalejší a nohy jsme cítili ještě další týden, těšili se na postel a ony přišly s tím, že se těší na dvojzápas rugby 😊 No zkrátka, každý na to své 😊.