Léto se nám tu sice do podzimu přehouplo, ale pozná se to vlastně jenom tak, že se ráno vezme místo trička mikina a vytáhnou elasťáky. Jakmile se ale sluníčko vyhoupne nahoru, opět nastává sezóna kraťasů a tílka 😊

A protože blbnutí u moře není nikdy dost, splnili jsme školní povinnosti (Anežka dokonce zvládla prezentaci v angličtině k několika fotkám na téma – co jsem dělala o víkendu😊) a pak hurá na pláž. Těžko říct, jak moc ještě bude počasí na kajak, tak jsme tentokrát protáhli i ten a byl to boj 😊 Odjet od břehu ještě naznamenalo vyrazit, ale spíš dávalo prostor vlnám hrát si s kajakem. A tak se pobavili nejen ti ve vodě, ale i ti na pláži – když se teda přestali bát, že se tam někdo topí 😊

Erasmová část našeho výletu pokračovala akcí “Peče celé Česko – korejsko – zelándsko – čínské” uskupení. Recept jsem jenom proletěla a uvědomila jsem si, že už jako malá jsem se neuměla zapojit ani do kroužku na vaření a teď už je to můj druhý team building, kdy jsem odsouzena k vaření/pečení…takže vzhůru do toho. Zatímco při první pokusu jsem se losem dostala do skupiny, která připravovala Kuře Wyndaloo a kdo mě zná, tuší, že moje maximální úroveň pálivého jídla, kterou ještě přežiju, je ta, na které ostatní začínají, tak je mu jasné, že tenhle tým pro mě nebyl dream tým, neboť jsem ochutnala jednou a pak už nikdy 😊, což mi tam séf kuchař tvrdil, že ochutnávání je základ.

Poučená z předchozích nezdarů jsem se rozhodla předejít stejné chybě a rozhodla jsem se dělat dezert, což jsem předpokládala, že pálit nebude. No nepálilo. Ale to, co já jsem si přečetla letmo v instrukcích, že tvoříme Chineesse scone, jsem brala jako za vyřízené, protože jsem přeci ve skupině s Číňankou 😊 Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Chinesse bylo jenom rychlo čtení a název byl Cheese (pozn. Redakce / ne tedy čínský koláč, ale sýrový dezert). Moje kolegyně byla na recept připravena velmi podobně jako já – ta to vzala stylem, že pokud mají ingredience, bude i někdo vědět, jak se to dělá. No je to také možný přístup. A když jsme se dozvěděly, že to bude na svačinu pro celý školní sbor, trochu jsem si oddychla, že neděláme oběd, ale na druhou stranu, zažhavily jsme google na plné obrátky a počítaly, kolik je tak asi cup na gramy apod. 😊

No ne, že by to vyšlo úplně přesně všechno, ale jak to tak bývá, darovanému koni na zuby nekoukej a učitele se oblizovali a moc děkovali, takže úkol splněn. A já můžu rozhodně potvrdit, že Akce peče celé Česko jsem přežila a už se v tom vlastně tak trochu učím chodit. Našla jsem si úkoly, jako hlídání trouby (btw. takhle to zní vtipně, ale tady mají troubu v každé třídě, aby se naučili péct, takže jsem se občas měla co ohánět) nebo dekorace talířů – to mi taky, myslím, celkem šlo😊 Jinými slovy, all jokes aside, snědlo se to dřív, než se to stihlo vyfotit, takže vlastně celkově jsem to s kolegyní braly jako úspěch.

Holky se v týdnu se seznámili s novými kamarády, čtyřnohými tygříky, kterým se vážně nedá odolat. Takže Tom sice pomáhá stavět zídku, ale když ho jedeme vyzvednout všichni, finálně se prima hodí na sezení, protože naše slečny vydrží být tři hodiny zavřené v kleci s koťaty a nehodlají vylézt ven.

Taky se pomalu začínáme loučit. Do konce školy zbývají oficiálně poslední dva týdny a tak nás čeká i konečný zápas rugby. Tým se tenktokrát schází ve velkém počtu a tak jsem na sebe hrdá, že i když proti nám hrála škola, která měla první striktní učitelku, se kterou jsem se na NZ potkala, tak jsem vyjednala, že budeme hrát všichni ve větším počtu, aby si všichni zahráli. A celkové skóre, na které se historie ptá asi jako u nás na výsledky z maturit – aneb zvládl/nezvládl, tak jen mezi námi – 5:1 pro nás, takže zvládli jsme to!

Anežka si pak názorně ještě vyzkoušela, že na hřišti je někdy potřeba dávat větší pozor než ve škole a my jsme byli rádi, že si z uklouznutí z překážky odnesla jenom modřinu a natrženou ranku pod rukou. I když tedy zákaz visení na překážkách na další aspoň tři dny se snášel daleko lépe, když jsme vymysleli náhradní program v podobě kina. A musím uznat, že u dětského filmu Ptáci stěhováci jsme se bavili všichni!

Víkend pak hurá slavit na Mezinárodní festival – vždyť jsme přeci ti mezinárodní studenti. Takže hurá podpořit krajany a českou a slovenskou vlajku. Holky si tam oblíbily tvoření, mě se líbili tance, Tom se našel ve skládání origami a vietnamské jídlo chutnalo všem, takže bych řekla, že i když jsme vystihli pár pršavých okamžiků, tak se akce podařila.

Neděle pak byla ve stylu horkých pramenů v Rotoruře, společně se známými jsme si užívali teplých a teplejších bazénů a pak si procházeli kemp, který se používá na školy v přírodě a dětské tábory. Paní, která nás prováděla a vzala dokonce k sobě domů, se ne nadarmo jmenuje křestním jménem Honey. Je naprostým příkladem člověka, kerý by se pro druhé rozdal. Je už v důchodovém věku a přesto sama vaří pro sto až stopadesát dětí a nevidí v tom žádný problém. Prý hlavním receptem je dostatek zmrzliny 😊 Přišla na Nový Zéland přes Evropu i Jihoafrickou republiku a vlastně proto, že si řekla, že je to hezké místo, kde by se dalo umřít. Takhle to zní neuvěřitelně depresivně ale slyšet to z jejich úst znamenalo pochopit význam. Je jí tu krásně, denně se zapojuje do spousty aktivit a když zrovna nemá co dělat, tak pomáhá v komunitě nebo hlídá děti. Zkrátka každý jsme tak starý, na kolik se cítíme. Ale zároveň platí dojnásob, že čím širší spektrum lidí kolem sebe člověk má a má možnost se s nimi potkávat a navzájem se ovliňovat, tím větší má jistotu, že stáří pro něj bude ten Zlatý věk, neboli jak říká ona, to chce zažít každý…

Takže užívejme teď a tady – se všemi a vším kolem – a buďme si navzájem dobrými kamarády.