(Překlad titulku: Každá zkušenost nás mění  – pozn. redakce)

Terezka si z výletu od Anežky převzala rýmu, takže v pondělí ještě do školy nešla, ale ten následný den už ano, přeci by nemohla zmeškat víc dní na pláži 😊

Zároveň holky naprosto obdivujeme, zvládnou anglickou školu, kde je každý den úkol přečíst sice pidi, ale knížku. A to ještě dodělávají věci do české školy, kdy Terezka toho má v první třídě neuvěřitelně, že i já už maluju a počítám, protože je mi jí líto. Anežka zase musí snášet manýry „nového učitele“, který né vždy má tolik trpělivostí, jako by si zasloužila.  Ale co si budeme povídat, podmínky byly dané dopředu, všichni souhlasili a tak je teď jen na nás, jak se s tím popereme. Zároveň odměna je jasná – pláž, slunce, příroda a všechno to kolem. A to stojí zato. 

Tedy všechno …. no jsou věci, kterým se nedá vyhnout ani na Novém Zélandu. Otázkou ale je, jak se k nim my a ostatní kolem postavíme. Nesrovnalosti, problémy a nepochopení zkrátka vznikají a jsou součástí života. Ale tak nějak jsem si sama myslela, že jich více vzniká, když lidé mluví jiným jazkykem. Kolik jakzyků znáš, tolikrát si člověkem. Ale tady na NZ, jako kdyby se Masaryk pletl a mentalita místních zkrátka tuto teorii vyvrátila. Ač mluvíme stejným jakzykem, nejsme schopní některé věci do Čech vysvětlit a ač mluvíme jiným jazykem, nepřestá mě udivovat, jak jakou má laskavost a ochota pomoci blahodárný účinek na organizmus všech zúčastněných.

Ale dost již filosofického okénka a hurá zpět do praxe. Největší událostí týdne se bohužel stalo Anežčino podezření na zánět slepého střeva, a tak nás neminul první bližší kontakt s instuticemi jako je poliklinika, nemocnice, odchod domů na reverz a finální úleva a propuštění.  Podezření se nakonec nepotvrdilo, ale i tak nás relativně zaměstnalo – jak psychicky, tak fyzicky. Asi nejhoriší byl první den nevědomosti a nejistoty. Druhý již byl o nás a zpracovávání zážitků. Nemocnice Chicago Hope či Doktor House jsou seriály, které si užívám jako divák, ale být účastníkem jednoho z epizod, zase taková paráda úplně není. Ale opět se vratím k tomu, že kde je vůle, tam se hledají možnosti. Děkuji mnohokrát koordinátorce, která nejen znala místní katakomby nemocnice a parkovala bez ostychu na místech pro sanitku celý den, ale hlavně byla přítelkyní, kterou jsme potřebovaly. Měla chladnou hlavu, ať už proto, že noc předtím neprobděla s dítětem, nebo proto, že jí někdo v dané chvíli mít prostě musel. Zvládla přinést kávu ve správnou chvíli i vysvětit nejrůznější scénáře, aby nám pobyt v nemocnici co nejvíce ulehčila. Nikdy bych jí to nechtěla vracet, protože doufám, že se do toho její děti nedostanou. Ale doufám, že pokud bych byla svědkem podobné situace, poradím si stejně jako ona. 

Suma sumárum propuštěni do domácího léčení se žaludeční virózou, kterou si postupně předávala většina dětí v Anežčině třídě. Tím pádem jsme se snažili malinko uklidnit a dospat, co bylo třeba. Využívali jsme pohodlí „domova“, oslavili Valentýna, více si ochočili sousedovic kočičku, udělali domácí kino, hledali poklady na zemi i ve stromech, zahráli hry, či si ochočili štěně 😊 Respektive, čtyřnohý pejsek, který se naučil nejen pít z misky, ale způsobně sedět u stolu sice nemluví přesně jako Terezka, ale vypadá úplně stejně a na blbiny ho taky užije 😊