Týden loučení – se školou, s pláží, s kočičkama, s přáteli, s domečkem. No zkátka emocemi dost nabitý týden, i když by člověk nic extra jiného neřešil. A co teprve, když se k tomu přidá pár telefonátů z druhé strany světa, u kterých si nejste jistí, jestli jste z jiné planety vy, nebo ti na druhé straně sluchátka nebo se k tomu přidá dvojí posun času a vy už ani netušíte, kolik je vlastně tady nebo kolik je jinde 😊

Ale popořádku. V pondělí jsme se rozloučili s naším domovem, opravdu nám tu bylo krásně a nikomu se neodcházelo lehko. Zamávali jsme kočičkám a do čtvrtka jsem se nostalgicky přesunuli na místo, kde jsme byli již před dvěma lety. Domeček nádherný, holky vzpomínaly, vytáhly koloběžky i skateboardy, o prvním velikonočním dni hledaly vajíčka a pak Papamoa ahoj….

V úterý jsem se stihla podívat do třídy k Terezce. Jednak jsem obdivovala, jak to neuvěřitelně zvládá a jak to pro ní musí být těžké, protože hodina psaní pro ní znamená nejen psát, ale i překládat a číst anglicky v jednom. Ale zvládala to bravurně. S nadšením mi ukazovala, co už psali minulé hodiny, jaké má sešity a co kde ve třídě u ní najdu.

Rozdíl oproti starším byl patrný hlavně v pravidlech. Vyžadovala se zde velká důslednost například v tom, že se vždy čekalo, než i poslední zvládne pokyn – od sezení správným směrem až po rozdání sešitů, ale opět zde nebyl vůbec žádný hluk. Skoro 30 dětí, jedna paní učitelka, vzájemná úcta a neustálé střídání činností a trvání na dodržení toho, co se domluvilo, vytvořilo něco, co bych u takhle „malých“ dětí u takhle  „nudné“ činnosti jako je psaní, nečekala. I já jsem měla co dělat, abych si nezačala poskakovat nebo zpívat, protože už jsem se nutno přiznat i nudila – nedostala jsem totiž žádné psací zadání jako oni 😊. Ale kloubouk dolů před celou třídou, jak se umí k soě navzájem chovat a obrázek zajíčka, který popisovali do sešitu si budu pamatovat ještě dlouho 😊

Po změněných plánech jsme se ve středu rozhodli ještě před přesunem na sever nechat u známých kufry a po čtvrteční škole ještě vyrazit na kemping a spojit to se slíbenými termálními bazény. 

Tím jsem se dostali ke čtvrtečnímu „loučícímu dni“. Nejdříve jsme se rozloučili se staronový bytečkem, pak s dospěláky, kteří jsou také rodiči mezinárodních studentů a pak se holky loučily se svými spolužáky. 

Třídy byly spojené v jednu a z každé třídy si pro ně připravili děti dárky, proslovy i přání a závěrečná objetí nebrala konce. Když se zpětně ohlédneme, i kdyby jen pro tento filnální pocit, tak to stálo za to. I kdyby ta škola něměla jakoukoli jinou přidanou hodnotu – jakože měla a to ohromnou, tak tohle jim už nikdo nevezme. Řetízek, do kterého jim symbolicky 25 dětí popřálo to nejlepší na jejich další cestě, je jen začátek. Přání od téměř každého, které jedno za druhým dojímá k slzám nebo fotka, která už jim navždy udělá dobrou náladu, když se na ní podívají, kdekoli budou a když jim třeba nebude nejlépe. Bylo to něco, na co se nezapomíná. Ač to každá prožívala jinak, tak se ani jedné odtamtud nechtělo a tak je nasnadě, že než jsme se stihli ze školy komplet „utrnout“, tak nám zamkli náš vchod 😊

Pak jsme se vyrazili rozloučit s našimi Aura stromy a pak už hurá směrem k Taupu a De Bretts Hot Water Pools. Přespali jsme v Rotoruře a pak navštívili lázně, kde je termální voda nejen ve všech bazénech, ale i v tobogánech a vlastně ve všem kolem 😊 Takže asi nikoho nepřekvapí, že jsme tam vydrželi témeř sedm hodin, až dokud to tam začalo krásně nočně svítít. Nový Zéland je celkově barevný. Možná i to dělá tu místní náladu, ale zkrátka jsou tu barevné hory, barevná světýlka všude kolem, dokonce i auta jsou o dost barevnější než v Evropě. 

Večer jsme opět zamířili k našemu původnímu bydlišti a spali na pláži. Měli jsme vymyšlené místečko ale jak to tak bývá, každá zkušenost, něco stojí a my jsme si vyzkoušeli první pokutu na Novém Zélandu…to, že to místo bylo tak krásné, mělo asi i důvod. Přehlédli jsme značku, že pouze tady se nesmí kempovat a tak poučení pro příště, soustředit se naplno na to co děláme a nespoléhat pouze na to, že víme 😊

Ale co už, tím si to nenecháme zkazit,  ráno poslední zaplavání v oceánu a pak hurá pro věci, rozlučovací dezert a vyrazili jsme opět za rodinou, která je nám i přes to všechno, co tu v Papamoa krásného zažíváme, stále nejbližší. Vzhůru pětihodinovou cestu do Whangarei a posledních 14 dní našeho pobytu.